1. kapitola: Poprvé do Bradavic

11. června 2011 v 23:38 | andie |  Dalia
Daliu čeká první a zároveň poslední ročník v Bradavicích, do kterého se vůbec netěší... Má ale štěstí, potkává totiž Lily a ta se jí zdá jako opravdu milá osoba, to si ale nemyslí o skupince kluků s podivným názvem, Pobertové...



Nervózně pozorovala dav tísnící se na poměrně malém nástupišti a zmocňovala se jí panika. Přesně toho se totiž bála, desítek lidí, které nezná a bude je muset poznat. Nebo aspoň některé z nich ano.

"Dalio, běž, neboj se přece," ozvala se jí za zády obtloustlá tetička.

"Nebojim se, jen mi neni příjemný ten dav... To je všechno," opáčila otráveně.

Tetička ji i s kufrem popostrčila k vlaku, ale Dalia udělala krok zpět.

"Vážně nechápu, proč musim," povzdychla si, "do teď sem se učila doma. Zvládla bych to, i když už tu máma s tátou nejsou... Zbývá mi jen rok."

Neuspěla, tetička si všimla milé, rusovlasé dívky s odznakem prefekta a hned k ní zamířila. Dalia se rozhlížela kolem. Kudy by mohla uprchnout? Nakonec usoudila, že to je nemožné a šla k tetičce. Ta už ji volala zběsilými gesty. Dalia se mdle usmála na dívku před ní.

"Ahoj, já jsem Lily Evansová, tvoje tetička říkala, že seš tu nová... Pomůžu ti s kufrem a najdu ti kupé, ale pak tě budu muset opustit," usmívala se.

Daliu strach z nového prostředí trošku přešel a sotva znatelně přikývla. Lily opravdu nepůsobila jako zabiják, který by ji chtěl někde za rohem zmlátit tak, že by se brzy odebrala k matce a otci na malý hřbitůvek v jejich čtvrti. Vláčela za sebou svůj kufr a dávala pozor, aby se jí Lily, její jediná naděje na přežití, někde neztratila.

"Vypadá to, že jsou všechna plná. Nic si z toho nedělej, posadim se na chodbě. Ta cesta přece neni tak dlouhá, ne?" podívala se na Lily se zájmem.

"Mě se vždycky zdála až moc dlouhá, přijedeme až večer... Něco najdeme, přece se tu pak nebudeš převlíkat na chodbě," usmívala se.

"No to máš asi pravdu... Je tu hrozně lidí!" stěžovala si, když se protahovala uličkami, uhýbala se ostatním studentům a ještě za sebou vláčela nehorázně těžký kufr.

Daliu už unavovalo pořád chodit, ale všechna kupé byla plná. Najednou se Lily zastavila a zaváhala.

"Tohle je asi jediný, kam se ještě vejdeš," řekla tiše, tak, aby ji chlapci vevnitř neslyšeli.

"Evansová!"

Lily protočila oči v sloup a nechápavě zavrtěla hlavou.

"Ty se nikdy nezměníš, Pottere, pořád si malej, absolutně nedospělej... Že já se vůbec namáhám," povzdechla si.

Dalia zvědavě nakoukla do kupé. U okna seděl malý, tlustý kluk, krátké slámové vlasy měl rozcuchané. Zřejmě ho probudily. To se ale nedalo říct o dalším z nich. Ležel na břiše natažený přes celou sedačku, ruka mu bezvládně vysela dolů, tak, že se chvilkami dotkla špinavé podlahy a občas hlasitě zachrápal, ale do tváře mu díky delším neskutečně černým vlasům neviděla. Ten chlapec, který Lily nazval jen příjmením, což pro Daliu bylo znamení, že na víc si prostě netroufne, se oslnivě usmíval a sem tam si prohrábl vlasy, na kterých to nechalo následky. Dalia měla pocit, že by je neučesal snad ani žádným kouzlem.

"Pudeš se mnou na rande, Evansová? Jen ty... a já," nasadil další neodolatelný úsměv.

"Tos uhád, Pottere... Jistě, že nepůjdu," poznamenala kousavě a strčila Daliu dovnitř.

"Tohle je Dalia... A nezapomínej, že jsem prefektka, tak jí nezkoušej nijak očarovat... Ty, ani Black!" dodala ještě a kývla hlavou k spícímu mladíkovi.

Dveře se za Lily zabouchly a Dalia zůstala stát, vystavená pohledům Pottera a neznámého tlouštíka.

"Sedneš si támhle do rohu a budeš zticha, my máme práci," šklebil se.

Dalia přikývla a poslechla ho. Posadila se na druhý konec sedačky, přesto ale po všech třech pokukovala. Toho si za chvíli všiml i James.

"Potřebuješ něco?" zeptal se.

"Ne, nepotřebuju... Jen mě tak napadlo, že ještě neznám vaše jména," nadhodila.

James si ji pozorně prohlédl. Měla úplně stejné, zelené oči jako Lily, ale vlasy tmavohnědé. V záři slunečních paprsků, které sem dopadaly přes okno, se leskly do zlatova. Usoudil také, že je rozhodně nejmíň o deset centimetrů menší, než jeho dlouholetá, v téhle době již uháněná láska, Lily. Nejvíc ho zaujal malý, legrační nosánek, který roztomile krčila, když se na něj pokusila usmát.

"Jsem James. Támhle je Petr a ten, co spí je Sirius," informoval ji.

"Včera trošičku přebral," ozval se pisklavě Petr a sám se tomu, co řekl, zasmál.

James ho zpražil ledovým pohledem. Sirius se neklidně zavrtěl, sklouzl níž k podlaze.

"Neměl bys ho probudit? Vždyť si nabije," řekla starostlivě.

James se na kamaráda mlčky díval, zřejmě právě na to čekal. Na Daliině tváři se objevil úsměv a stále rostl, protože Siriusovi už dolů visela i jedna noha. Vypadalo to prostě komicky. Ve chvíli, kdy se její a Petrův pohled střetly a oni zjistili, že zadržují smích, oba vyprskli. Sirius vydal podivný, přidušený zvuk a sjel na zem. To už se smál i James. Chlapec se na podlaze usadil a zmateně koukal na Petra. Dalia se rychle schovala za knihu, kterou našla na sedadle.

"Co se to sakra děje?" nechápal Sirius.

"Asi bys neměl tolik pít," radil mu Petr.

"Co je ti do toho? Sakra, čemu se smějete?" vystartoval dotčeně a už se sbíral.

Dalia se odvážila vzhlédnout, ale jen tak, aby jí neviděl do tváře. Když spal, nezdál se jí tak vysoký. Ihned ale poznala, že tohle bude školní idol, protože přesně tak působil a to se mu ani nemusela dívat do tváře, která ji začínala zajímat. Vlastně chtěla, aby se na ni podíval.

"Ty máš stejnou knihu jako Remus," řekl Petr ohromeně.

Přátelská hádka mezi Siriusem a Jamesem přestala. Všichni se otočili k Dalie. Ta knihu spustila tak, že jí viděli jen zářivě zelené oči.

"Ehm... To neni moje kniha..."

Odložila knížku přesně tam, kde před tím ležela a složila ruce do klína. Jamese až teď praštilo do očí, že dívka není oblečená ve školním, ale ani v obyčejném mudlovském oblečení. Prohlédl si černý, cestovní hábit, který nepůsobil zrovna levně. Přesně takový jednou viděl u Luciuse Malfoye. Hádal tedy, že Dalia bude nejspíš z bohatého a hlavně čistokrevného rodu. Všiml si, že Sirius po ní pokukuje zvláštním, pohrdavým pohledem. Zřejmě se mu vybavila rodina.

"C-co se děje?" zeptala se nechápavě.

"Vůbec nic..." opáčil suše Sirius.

Na malý okamžik zahlédla lesk šedých očí. Tváří jí nepřipomínal nikoho, koho kdy poznala. Zkrátka byl opravdu hezký, ale už teď působil namyšleně a hrozně vzdáleně.

"Zajímaj tě vlkodlaci?"

Dalia se obrátila k Petrovi, byla vděčná za tu otázku. Ani si nevšimla, že oba chlapci mírně zaraženě sledovali Petra.

"Proč?"

"No, četla si přece Remusovu knihu o vlkodlacích," připomněl jí.

Daliin pohled spadl na knihu vedle ní, opravdu byla o vlkodlacích.

"Ani sem si nevšimla... Myslim, že vlkodlaci nejsou až tak zajímaví, vlastně jen o úplňku sou jiný..."

Ticho. Nikdo nepromluvil a tak Dalia pokračovala.

"Ale jo, když o tom tak přemejšlim, maj krásný oči... jednoho jsem znala a ten měl opravdu krásný oči, úplně jantarový... Moc milej člověk," usmívala se pohroužená do vzpomínek svého dětství.

"Co?" prohodil tupě James.

"Jo tak, máte vůči nim předsudky?"

"Ne, kdo vůbec si a co tu chceš?" vyštěkl Sirius.

Připomněl jí psíka, který na ni čekal u tetičky, ten na ni také tak křičel. Vždy, když se posadila za malý stolek v hale a tajně ujídala jahody, štěkal uraženě, dokud mu alespoň jednu nehodila. Teď ale žádné jahody neměla. Stejně pochybovala, že by před ní Sirius klečel, slintal a chytal jahodu. Představa to ale byla naprosto dokonalá.

"Dalia, jedu do Bradavic poprvý... Učila mě mamka... Dřív... Nikde jinde nebylo místo..." vysvětlila mu klidným hláskem.

Sirius nevypadal, že by ho to přesvědčilo, ale už na ni nepromluvil. Dál se věnoval jen Jamesovi a Petrovi a oni zase jen Siriusovi. Dalia nakonec přece jen sála po Remusově knize a začetla se do ní, přesto že o vlkodlacích věděla vše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.