13. kapitola: Trest u Hagrida

12. června 2011 v 0:49 | andie |  Dalia
Pár lidí se dozví, co dělala Dalia se Severusem v noci na chodbě... Dalia dostane další trest, když přijde do hodiny s nevhodnou skvrnou na hábitu... Následuje snad první vážný rozhovor mezi Siriusem a Daliou...


Druhý den ráno byl pro ni nejhorší za poslední týdny. Jen co vstala a vyšla z ložnice, tvrdě do ní vrazil Sirius, ani se neomluvil a seběhl po schodech tak rychle, aby se nestačila naštvat a seslat na něj nějakou kletbu.

"Co to bylo?" zeptala se Lily, když jí pomáhala na nohy.

"Řekla bych, že se na tebe Black urazil za to, co jsi včera udělala," usoudila Lily.

"A proč by to dělal? Jsem mu ukradená," namítla.

"Možná ne! Já bych stejně řekla, že se mu líbíš a nechce si to přiznat, jen nevím, proč... on s tím přeci nikdy neměl problémy... co ho znám, každou sbalil na první pokus..."

"Tak to nebude tím, třeba se cítí ponížený, že někdo z jeho blízkosti se dopustil tak ohavného činu..." pronesla teatrálně.

"Hlavně se tím netrap, zasloužíš si normálního kluka... a nemyslím tím Severuse Snapea..."
"To já vím," zasmála se.

***

Jakmile vešla do Velké síně, zabloudila pohledem ke zmijozelskému stolu. Její a Severusův pohled se střetl a ona poprvé v životě viděla, jak se černovlasý mladík s nepřirozeně bledou kůží a velkým nosem začervenal a rychle sklopil hlavu. Dalia s Lily si přisedly. Jediné místo jí zbylo vedle Siriuse a tak se raději znovu zadívala na Severuse. Neusmála se ale ani náznakem. Severus se na ni také podíval, rudá z jeho tváří jakoby nemohla vyprchat. Začala se věnovat snídani a její pozornost vzbudila až rána, která neomylně přicházela od zmijozelských. Severus Snape ležel na zemi. Dalia i na tu dálku viděla, proč. Tkaničky měl svázané a hábit přetažený přes hlavu. Sirius vedle ní se nehezky usmál a James se k němu připojil.

"Proč jsi to udělal?" zeptala se zmateně.

"Copak? Promiň, nechtěl jsem tvýmu miláčkovi tolik ublížit. Chudinka maličká se natáhnul, neměla bys ho jít zvednout? Třeba bys všem svým kamarádíčkům ze Zmijozelu mohla ukázat, jak umí úžasně líbat," dorážel na ni titěrným hláskem.

"Cože? Počkej, kdo se líbal se Snapem?" zeptala se dívka, která seděla o pár míst dál a jejich rozhovor jí neunikl.

"Kdo myslíš? Tady Heardová ukázala svůj fantastický vkus..." kývnul hlavou ke své spolusedící.

Okamžitě to musela pošeptat dál. Teď bylo Dalii jasné, že to bude vědět celá škola.
"Bylo to jen kvůli učebnici! Ty to víš!" strčila do něj.

"Nepovídej, napřed se nabízíš Malfoyovi za kouzlo, teď líbáš Snapea za knížku... víš, jak se tomu říká? Děvka..." syknul.

Dalia vstala a vypadalo to, že odejde se slzami v očích. Pak se ale otočila a vrazila Siriusovi takovou facku, že málem strhl talíř na zem.

"Ty si vůbec nezasloužíš, aby tě někdo poznal... ty mu totiž nedáš ani šanci! V životě jsem nepotkala někoho, kdo by měl míň citů, než Malfoy, ale teď... na tebe nemá, ty jsi ten nejnecitelnější tvor téhle planety a ještě jsi na to hrdej!"

Slíbila si, že nebude utíkat, ani plakat. Přece se kvůli němu nebude trápit! On za to nestojí! Jenže takový přeci není, ona ví, že ne, cítí to...

***

Kroky jí vedly přímo do Komnaty nejvyšší potřeby. Tentokrát v místnosti nebyl jen nepravý Sirius Black, který se choval úplně jinak, než skutečný, ale také velká postel a láhev máslového ležáku na stolku vedle. Pak tu našla několik knížek, a když si lehla a zahleděla se na Siriuse před sebou, rozehrála se z neznáma příjemná, pomalá hudba. Pila, stále ho sledovala a přála si, aby byl jeden den skutečný. Nejspíš až příliš pozdě jí došlo, že má vyučování. Vyběhla ven a zamířila k učebně přeměňování. Nikdo už na chodbách nebyl, takže hodina začala bez ní.

***

"Slečno Heardová!" vykřikla McGonagallová, jakmile se v učebně ukázala.

"Omlouvám se, něco mě zdrželo, už se to nestane," sklopila oči k podlaze.

"Něco?"

Přistoupila k ní blíž a Dalia jasně viděla, jak pokrčila nos.

"Myslím, že ta skvrna od máslového ležáku mluví za vše, slečno Heardová... v době vyučování máte být přítomna! Neplatí pro vás jiná pravidla jen, protože jste se dřív učila doma... uvažovala jsem o tom, že vám nedám trest, který po mně požadoval pan Malfoy, ale jak vidím, přeci jen měl v něčem pravdu... stavte se za mnou po vyučování v kabinetu!"

Její ústa se skoro nepohnula, ale přesto mluvila dostatečně zřetelně. Zřejmě si myslela, že Dalia toho ležáku vypila víc, než je zdravé. Když domluvila, vrátila se ke katedře a úspěšně předstírala, že svou problematickou studentku nevidí. Dalia se posadila k Remusovi a tichým kouzlem si skvrnu vyčistila.

***

"Kde jsi proboha byla? Dalio, musíš se sebrat, takhle to nejde... zase máš trest na dva týdny," domlouval jí Remus, který na ni čekal kousek od kabinetu McGonagallové.

"Já to vím... promiň, vůbec jsem si té skvrny nevšimla... šla jsem ráno do Komnaty..."

"Ach jo, vůbec jsem ti ji neměl ukazovat, už tam nechoď, je to horší, než lepší..."

"Co to povídáš? To přeci není pravda... byla to moje chyba, ne chyba Komnaty... ten trest si zasloužím, měla jsem dávat pozor na čas a vůbec... máš pravdu, poslední dobou jsem jako mrtvola a musím se sebrat... a taky si promluvit se Siriusem," připustila.

"Konečně rozumná řeč... a měla bys to udělat hned," přikývl.

Dalia se zastavila a vtiskla mu drobný polibek. Vlkodlak se trošku začervenal, ale objal ji.

"Jsi přece moje kamarádka, rád ti pomůžu... pokaždý," řekl potom.

"Vážně? A nemohl bys... říct Siriusovi, že na něj počkám venku? U sovince? Měla bych ještě napsat tetičce a tam bude stejně nejvíc soukromí... a když nepřijde, nevadí," dodala ještě.

"Dobře, to bych snad mohl... takže... moc se ale nezdržuj, víš, že v půl sedmé máš první trest," připomněl jí.

Dalia se ještě ohlédla a zamávala mu. Na trest se jí nechtělo myslet, protože měla celých čtrnáct dní pomáhat Hagridovi s mláďaty třaskavých skvorejšů a to nebyla zrovna ta nejúžasnější práce.

***

Dopis už měla dávno dopsaný a čekala na Siriuse. Za třičtvrtě hodiny měla jít k Hagridově hájence. Slíbila si ale, že na večeři nepůjde a bude čekat až do začátku trestu. Aspoň Siriusovi dojde, že s ním opravdu chtěla mluvit. Cítila ale, že ji odvaha opouští. Vždyť chtěla své city prozradit někomu, kdo neumí milovat. Rychle otřela několik slz, aby zabránila dalším. Už ji nebavilo koukat k Zapovězenému lesu. Když se ale otočila směrem k hradu, spatřila vysokou, štíhlou postavu mířící k ní. Hábit měl rozepnutý, košili nezastrkanou a existenci kravaty absolutně ignoroval. Nepochybně Sirius. Pokusila se trochu sebrat, ale s mírně zarudlýma očima zřejmě nemohla udělat nic. Kdyby se ptal, prostě má alergii. Zastavil se před ní beze slova a jeho tvář neměla žádný výraz.

"Posadíš se?" začala tichým hláskem.

Sirius nepromluvil, ale sedl si. Zvláštní bylo, že až tady, na pozemcích Bradavic si uvědomila jeho vůni, kterou u snídaně vlastně ani necítila. Možná to bylo jídlem, které také nevonělo špatně, anebo se takhle upravil až teď. Ano, nejspíš tu převáděl svou nejlepší vizáž zlobivého studenta.

"Víš, já myslím, že to takhle dál nejde... vím, že proti mně něco máš a chci vědět, co... nebaví mě pořád se s tebou hádat, to jakým tónem se se mnou bavíš..."

Vůbec se na něj nedívala, pohrávala si s hůlkou a snažila se tím trochu uklidnit.

"Chceš vědět, co proti tobě mam?"

"Jo... protože já proti tobě nemám vůbec nic... nechci utíkat, když se s někým hádám, a proto křičím taky..."

"A proč mi tohle říkáš?"

Sirius jí vytrhl hůlku z ruky a položil ji na trávu vedle.

"Znervózňuje mě, když s tim pořád mácháš," vysvětlil.

"Omlouvám se... takže... co ti vadí?"

"Já se ptal, proč mi to říkáš..."

"Ah... no... ty si to možná nemyslíš, ale mě na tobě záleží, může to vypadat hloupě, ale mám tě ráda... jenže je dost těžký bavit se s někým, kdo si o tobě myslí, že jsi děvka a přijdeš mu absolutně podřadná..." pokrčila rameny.

"A co ode mě čekáš?"

"Odpověď," řekla klidně.

Bylo na něm vidět, že je stejně nervózní, jako když si ona neustále pohrávala s hůlkou.

"Dalio, já..."

"Ty sám jsi říkal, že tě neznám... no tak se mi ukaž, nebo myslíš, že poběžím do hradu a budu hulákat, že Black je citlivka nebo tak něco? Tak se podívej na mě, brečím kvůli každé kravině... nebudu si z tebe dělat legraci," pokusila se o úsměv.

"Dobře... ale... mrzí mě, že jsem vykecal ten včerejšek... nechápu ale, jak jsi mohla! Copak ses zbláznila?"

"J-jenže... a co má být? Ty jsi přece měl snad všechny holky od pátého ročníku výš... Jak mi zrovna ty můžeš něco vyčítat?"

"Je to Srabus! Snape! Je odpornej..." namítl s čistou nenávistí v hlase.

"Siriusi... copak s ním chodím? Navíc... máš pravdu, zřejmě si naposledy čistil zuby na začátku školního roku... a taky to není zrovna navoněný fešák, ale že bych ho nesnášela, to ne... párkrát jsem s ním mluvila a příde mi, že ho tu vážně nikdo nemá rád a on to ví... no, jakej bys asi byl ty, kdyby tě nikdo neměl rád?"

Sirius se zvedl a šel pryč.

"Počkej, kam jdeš?!" křikla za ním.

"Pryč! Nepřišel jsem poslouchat ódy na Srabuse!"

"To jsem nechtěla... tak se přeci zastav!"

Doběhla ho a chytila za hábit. Sirius se k ní otočil a povzdechl si.

"Ty jsi úplně slepá..."

"V tom případě tu z nás dvou nevidí nikdo..."

"A co nevidim?" zeptal se.

Nevěděla, jestli by se měla odvážit a říct mu to, nebo ho dokonce políbit. Co když nemyslel to, co ona? Možná jí nějak opatrně chtěl naznačit, že někdo s takovou rodinou - čistokrevnou a prolezlou Smrtijedy - nemůže čekat, že bude jeho přítelkyní, nebo snad dokonce dívkou.

"No... mě... víc, než půl roku se k sobě chováme jako... Snape a šampon," řekla.

"Já myslim, že Snape má k šamponu horší vztah..."

"Tak to mě uklidňuje..." zasmála se.

Byla sice napjatá, ale poprvé si uvědomila, že se nehádají.

"Já si nikdy nemyslel, že se může někdo nesnášet víc, než Lily a James..." přiznal trochu tišeji, než byl sám zvyklý.

"Ale oni si jen neuměli říct, že se mají rádi... vlastně já jsem na tom asi docela podobně, není to zrovna to nejlehčí na světě, přiznat, že máš rád člověka, co tě nesnese..."

"No, Dalio, upřímně... ten nálet, kdy jsi mi zničila kalhoty nebyl zrovna projev lásky..."

"To třísknutí knihou po hlavě taky ne," namítla.

"Ty si to ještě pamatuješ?" podivil se.

"Jo! Pamatuju si skoro všechno, dokonce i tu odpudivou cigaretu a taky to, jak jsi mě kousnul do krku..." smála se.

"Ale všimla sis, že už jsem si nezapálil ne? Já vlastně jen machroval..."

Věděla, že už to stačí. Když Sirius přizná, že machruje, nemůže chtít víc. Byla sice o hlavu menší, ale to jí nezabránilo pověsit se mu kolem krku a políbit ho. S úlevou zjistila hned dvě věci. Sirius se nebránil a navíc to byl naprosto opačný pocit, než líbat Severuse Snapea.

***

"Říkam ti přece, abys je nepodceňovala, voni tě můžou dost vošklivě popálit," připomněl jí hlasitě Hagrid.

"J-jistě..." přikývla.

Opravdu jí nebavilo přemisťovat třaskavé skvorejše z malé bedny do větší. Sem tam některý z nich "vybuchl" a kdyby neměla rukavice, asi by byla ohořelá na kost.

"Až je přemístíš, hoď jim trochu žrádla... je u dveří v tom velkym sudu... pak můžeš jít," mávnul obrovskou rukou a odešel směrem ke své podivné zahrádce.

Dalia s odporem přenesla poslední tři skvorejše a začala ze sudu dolovat nějaký smrdutý hnus. Jen, co ho vhodila do bedny, vyšlehl odtud plamen. Zřejmě to bylo nadšením z potravy, ale jí plamen olízl kus tváře. Vyděšeně vyjekla a pozadu se svalila do trávy.

"Holka bláznivá, co to děláš? Neříkal jsem ti snad, že máš bejt vopatrná?!"

Přes zahrádku se k ní těžkopádným krokem hnal obrovský Hagrid a nevypadal příliš klidně.

Bylo jí jasné, že ji museli popálit, protože na jedno oko viděla jen mlhavě, celá tvář ji neskutečně bolela a táhla.

"To je dobrý, já to zvládnu sama," protestovala, když ji bral do náruče.

"Seš si jistá? Musíš na vošetřovnu..."

"Já tam půjdu... ale po svých," přikývla.

Nepopírala, že se jí trochu motá hlava, ale měla pocit, že kdyby ji nesl, bylo by to mnohem horší. Hlavně nechtěla, aby toho byla plná škola. Nikdo nepřehlídne obra, který nese popálenou dívku.

"No tak dobře... jestli vopravdu chceš... ale rozhodně s tebou pudu do hradu... nechci mít malér z toho, že sem nepomoh, to je totiž moje povinnost, chápeš?"

"Naprosto..."

Dovolila mu, aby ji přidržoval a vedl pomalu po pozemcích k hradu.
***

Kráčela chodbou, v dálce před sebou viděla hádku dvou osob. Vysoký dlouhovlasý brunet křičel na maličkou ženu, které ovšem nechyběl hrdý postoj hodný manželky důležitého Smrtijeda. Oplácela mu stejnou mincí a nakonec vytáhla hůlku. Černé vlasy se jí uvolnily z pevně svázaného drdolu a dodávaly situaci dramatičtější nádech. Hádka se ještě stupňovala. Jejich hlasy se začaly protahovat, Dalia se blížila. Ve chvíli, kdy ženu zasáhl zelený paprsek se pod ní podlaha propadla. Pronikavě zaječela, jakoby tím směla něco zvrátit.

***

"Slečno Heardová... slečno Heardová!"

Rozeznávala vzdálený hlas profesorky McGonagallové. Otevřela oči a zjistila, že leží v chodbě před Velkou síní, kde právě večeřela většina studentů. Cítila v zátylku ledový pot, ruce se jí třásly a před očima měla mžitky. Přinutila se nechat oči otevřené. Jasně viděla ředitelku své koleje vstát od stolu učitelů. Přeběhla Velkou síň a zastavila se až u ní.

"Proboha, Hagride, co se jí stalo?"

"To skvorejši, trochu jí popálili... říkal jsem jí, že sou to mláďata a voni sou ještě takový..."

"Nechte toho! Vezměte ji přeci! Musí na ošetřovnu!"

Rychlým krokem šla napřed. Hagrid ji s dívkou v náručí následoval. Neodvážila se už nic říct, stačily jí pohledy ostatních studentů, aby jí došlo, že vykřikla hlasitě. Kdyby jen vykřikla, vždyť to znělo, jakoby ji chtěl někdo zabít. Nebo hůř, zabít někoho jí neskutečně drahého. Ale to se přeci stalo, přesně tak to bylo... Ten jekot se z ní rval znovu a znovu, zůstal ovšem uvnitř. Cítila na tvářích slzy, ale vůbec si nemohla uvědomit, že pláče. Nikdy takový pocit nezažila, ani smrt jejích rodičů v ní neprobouzela tak pálivý žal, takový strach...

***

Snad poprvé za dlouhou dobu se zase nadechla. Trochu se oklepala, ale pak už to byla jen lehká únava, co jí vadila. Ležela na bílé posteli na ošetřovně. Tušila, že tu bude, až se probudí. Nikdo, kromě ní tu nebyl, ale to vůbec nevadilo. Nevěděla, totiž, jak vypadá.

"Slečno Heardová, jste vzhůru mnohem dřív, než jsem čekala. Jak je vám?"

"Dobře... řekla bych, že dobře..." přikývla a pomalu se posadila.

"Výborně... vypadalo to moc ošklivě, naštěstí to nebylo tak hrozné... tvář už se vám hojí... myslím, že ráno vám sundám obvazy a budete moct odejít," usmála se ošetřovatelka.

"A byl tu už někdo?"

"Kdepak, předpokládám, že vaši přátelé brzy dorazí... pan Potter, Black, Lupin a slečna Evansová mají školní trest s panem Filchem," vysvětlila.

"Cože? Proč?" nechápala.

Lily měla trest? To není možné!

"To nevím, ale slyšela jsem, že prý napadli pana Snapea," povzdechla si.

"Ale zřejmě mu nic není, když ho tu nevidím..."

"Ne, dřív, než mu něco vážného provedli objevil se profesor Slughorn..."

Tak teď už to bylo jasné. Lily dostala trest s nimi zřejmě, protože se připletla k Jamesovi a Slughorna nezajímalo, na čí je straně. Přirozeně, všichni kromě jeho Severuse Snapea byli z Nebelvíru!

"On taky není zrovna vzor čistoty a upřímnosti..." řekla si spíš pro sebe.

"Chápu, ale teď ještě odpočívejte, vsadím se, že za pár minut už k tomu nebudete mít příležitost..."

Dalia v místnosti osaměla.

***

O čtvrt hodiny později do místnosti vtrhl James, za ním Remus, Sirius a nakonec Lily. Lily všechny předběhla a vzala Daliu za ruce.

"Jak je ti? Bolí tě to hodně?"

"Lily, já se nechystám umřít... jsem v pořádku..." usmála se.

"Vždyť jsi celá zavázaná! Jak bys asi mohla být v pořádku?!"

"Do rána mám ty popáleniny pryč..."

"Popáleniny? Co se vůbec stalo? Petr říkal, že jsi prý přišla s Hagridem a příšerně jsi ječela..."

Kluci se vůbec nedostali ke slovu, ale Dalia byla asi spíš ráda. Vlastně by ji zajímalo, jestli někdo ví, co se stalo u sovince před trestem u Hagrida.

"Popálili mě mláďata skvorejšů, ale byla to moje chyba, měla jsem Hagrida brát víc vážně... myslím, že mi pomohl do hradu a pak si toho moc nepamatuju. Vím jen, že jsem viděla naše, jak se hádají a pak... zabil mámu a já se propadla... a najednou jsem ležela na zemi a slyšela McGonagallovou a Hagrida... a... ale neptej se mě, co to bylo, já nevím," zarazila Lilyiny otázky hned na počátku.

"Pokud nejsme schopni plně ovládat tělo, svou mysl a sžírá nás bolest, stává se někdy, že se sami donutíme prožívat nejhorší okamžiky svého života znovu, slečno Heardová," ošetřovatelka přešla až k nim a prohlížela si nezdravě vypadajícího Remuse.

Dalie došlo, že zítra bude úplněk a na Remuse tudíž doléhá obvyklá únava.

"Chlapče ty už zase vypadáš příšerně, stav se tu zítra po večeři..."

"Jistě..." přikývl.

Dalia, Sirius a James věděli, o co jde a Lily tomu naštěstí nevěnovala žádnou pozornost.
"A kdy tě pustí?"

"Zítra ráno... prý jste se chytili se Snapem..." změnila téma.

"Jo... totiž, dělal si legraci z Remuse," vysvětlil se špatně skrývaným úsměvem James.
"Cože? A proč?"

"Že prý s tebou Remus chodí a ty jsi stejně líbala jeho... jako Severuse... mno a Remusovi ruply nervy, pak se přidal James a tenhle blázen..." ukázala Lily na Siriuse. "Ten se do něj pustil po mudlovsku... Snape měl jediný štěstí, že se objevil Slughorn," dokončila s chichotáním.

"Všichni jsou padlí na hlavu... když už i ty, Lily máš trest, pak tu nemůže být všechno v pořádku," zasmála se.

"To není legrační! Snažila jsem se ty tři jen odtrhnout od Srabuse," pokrčila rameny.

"Já tak trochu čekala, že si bude celej hrad šuškat o mě a Severusovi... i když, rozumnější by od něho bylo, kdyby byl zticha, jsem přeci z Nebelvíru..." uvažovala pološeptem.

"To je úplně jasné, nemyslíš? Chtěl naštvat Remuse, protože si myslí, že spolu něco máte a taky Luciuse, protože ví, že s tím nic nemáš a Lucius by dal vlastní matku za to, aby..."

"Tak dost už, ne? Jestli jste si nevšimly, my jsme tu taky," vmísil se jim do hovoru James.
Dalia se omluvně usmála.

"Siriusi?" oslovila ho.

Mladík se stále o něco pokoušel, ale nešlo mu to.

"Měl bys tu hůlku schovat, než tě Poppy vyhodí," poradil mu James.

Sirius k nim zvedl hlavu a odložil nějakou větvičku.

"Na co to máš?" podivila se Lily a vzala ji do ruky.

"Chtěl jsem... proměnit ji v kytku, ale vůbec mi to nejde..." přiznal trochu sklesle.

"To nevadí..."

Dalia mu podala ruku a přitáhla si ho blíž. Čekala polibek, ale Sirius ji jen objal.

"I tak děkuju, že jsi sem přišel," zašeptala.

Vzadu na krku ucítila na chviličku jeho rty.

"Nemáš za co..."

Pustil ji, ale stále se na ni díval. Dalie to bylo jasné, neřekl jim, že se usmířili a tudíž teď všichni museli mít příslušný, trochu zaskočený výraz.

"Tak a už ven, mládeži... slečně Heardové už je sice lépe, ale odpočívat ještě potřebuje..."

Všichni se pomalu zvedli, rozloučili se a nechali ji zase samotnou. Tentokrát jí to ani nevadilo. Pořád cítila na krku příjemné šimrání, které jí nedlouho na to prostoupilo celým tělem a ona se nemohla zbavit zasněného úsměvu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.