16. kapitola: Zvěromág a mistr lektvarů

15. června 2011 v 16:50 | andie |  Dalia
Konec první části...



V příštích několika dnech se Dalia trochu uklidnila. Téměř nikdy nebyla sama. Vždycky s ní někdo byl, dokonce i Petr jí jednou přišel dělat společnost, když se ostatní učily na OVCE, které je za čtyři dny čekaly. Nevěřila, že by ho někdy měla ráda, ale v té chvíli byla neskutečně šťastná, že tam je. Všichni byli tak milí, až ji z toho přepadaly nostalgické chvilky plné vzpomínání. S tím se ale nikomu nechtěla svěřit. Byl jen jeden tvor, kterému by vše řekla. Jenže černý pes se už dlouho neobjevil. Dokud měla problémy se Siriusem, hádali se a byli na sebe zlí, byl tady a teď najednou zmizel jako by věděl, že je vše v pořádku. Ale jak mohl?

"Nad čím přemýšlíš?" zeptal se Sirius.

Právě seběhl z ložnice, kde se pokoušel učit s velkou tabulkou čokolády v ruce. Napadlo ji, že je neuvěřitelně jiný. Viděla ho s ostatními dívkami, ale k žádné nebyl takový. A přesto nevěděla, jestli z toho má mít radost.

"Uvědomuju si zvláštní věc," usmála se.

Sirius si sedl na zem k jejím nohám.

"Dej si, v tomhle učení je to jediná záchrana," nabídl jí.

Dalia pomalu strhla obal, ještě stále byla u onoho psa. Pak si ulomila první řadu a podala zbytek Siriusovi.

"A co, že si vlastně uvědomuješ?" chtěl najednou vědět.

"Víš tady v Bradavicích jsem poznala psa... takového černého velkého psa... a on se vždycky objevil a mně se zdálo, že mě poslouchá... asi tak jako teď ty... jenže od té doby, co se nehádáme, zmizel," svěřila se mu.

Dívala se do jeho šedých, pobavených očí. Připadaly jí jako mračna, ze kterých užuž začne padat sníh. Byly studené, ale naplňovaly ji štěstím přesně, jako by byly Vánoce a ona znovu rozbalovala dárky, v krbu by zase plál oheň a James by jí podával sklenici s punčem...

"A kde myslíš, že je?"

"Co já vím? Zmizel..." pokrčila rameny.

"Co když ne? Co když je pořád tady?" hlavu měl teď položenou v jejím klíně a vzhlížel k ní.

"Jak to myslíš? Tys ho někdy viděl?"

Sirius zavrtěl hlavou, ale pořád se usmíval.

"Tak proč se tak díváš?"

"Víš, co jsem ti tuhle na schodech říkal? Když jsi slíbila, že mi nebudeš předhazovat mou rodinu?"

Dalia se zamyslela, ale ano, věděla to!

"Jistě, chtěl jsi, abych tě poznala a nebo nechala jít..."

"Správně..."

Ještě chvíli si hleděli do očí, než je Dalia konečně poznala.

"Ty... ty! Neříkej, že..."

"... jsem zvěromág?" zašeptal.

Dalia němě přikývla.

"Jo... a sledoval jsem tě, protože jsem s tebou chtěl být taky, když nenadáváš," řekl.
Ticho rušilo jen několik studentů, kteří je ale nemohli slyšet. Jejich brky škrábaly o pergameny, sem tam padla nadávka, nebo zoufalé zavytí, když se něco nepovedlo tak, jak si studenti představovali.

"Děláš si ze mě srandu, že jo?"

"Ne... stalo se něco?"

"Samozřejmě, vždyť jsem se ti svěřovala!" řekla.

"Dalio! Hej, někdo na tebe čeká venku!" zavolala na ni od Buclaté dámy jedna z páťaček.
Podívala se po Siriusovi.

"No běž," pobídl ji a sedl si do vyhřátého křesla, které tu po ní zbylo.

***

Dalia prolezla portrétem a velice ji překvapilo, když se ukázalo, že ten někdo je Severus.

"Ehm... co ty tady děláš?" dostala ze sebe.

"Jdu tě varovat..." odvětil jí suše.

"Varovat? A mě?" obočí se jí teď ztrácelo až ve vlasech.

Proč by ji Severus asi chtěl varovat? Nikdo ze Zmijozelu by nikdy nevaroval Nebelvírského studenta, kdyby nechtěl, aby mu skočil přímo do pasti.

"Slyšíš správně... já se nebudu opakovat... vyhýbej se Blackovi," zasyčel.

Dalie teď přišel ještě víc jako had.

"Proč bych to dělala? Co ti vadí Severusi?"

Vysoký chlapec si ji přeměřil pohledem, ze kterého čišelo ublížení, které ovšem hned zmizelo.

"Už jsem řekl..."

Obrátil se k odchodu. Černý hábit za ním zavlál a Severus zmizel na schodištích. Proč by si měla dávat pozor na Siriuse? Ten by jí přeci neublížil. Věděl, kolik pro ni znamená. Zcela zmatená se rozhlédla kolem, než se vrátila do společenské místnosti.

***

Ráno před začátkem OVCÍ byli všichni nervózní. Dalia s Lily seděly místo snídaně venku na trávě a sledovaly vycházející slunce.

"Mám žaludek na vodě..." postěžovala si rudovláska.

"Já mám na vodě všechno, co se dá mít na vodě," oplatila jí to.

Obě dívky se slabounce zasmály. Na vtipkování neměly náladu, ale ticho bylo daleko horší.

"Evansová! Evansová!"

Lily se otočila za známým hlasem.

"Co se děje, Petře?!" křikla nazpět.

"Pojď, profesorka McGonagallová s tebou chce mluvit!"

"Hned budu zpátky," povzdechla si Lily a rozběhla se do hradu.

Dalia si lehla do trávy a ještě si opakovala poučky z přeměňování. Nechtěla nic zkazit. Věděla, že by na ni byla tetička pyšná, kdyby uspěla. Úsměv jí ztvrdl na tváři, když zjistila, že nemůže dýchat. Prudce se posadila a snažila se nadechnout. Řezavá bolest jí proplouvala až do krku. Pak bylo najednou po všem. Dalia zabořila tvář do trávy a zprudka se nadechovala. Nikdy takový pocit nezažila.

"Už je to dobré?"

Zvedla hlavu za neznámým hlasem. Klečel u ní mladší, moc hezký chlapec a Siriusův bratr v jedné osobě.

"Malfoy si myslí, že si může dělat, co chce," pohodil hlavou k blonďatému Luciusovi, který se právě zvedal ze země, a celé jeho vzezření říkalo, že si to mladý Regulus odskáče.

"P-proč jsi mi pomohl?" zeptala se tiše.

"Jsi sice v Nebelvíru, ale tvé předky nemůžu jen tak opomenout..."

Zase ta čistá krev, pomyslela si. Ale teď ji zachránila od Malfoyovi bolestivé kletby.

"Děkuju..."

Regulus jí pomohl posadit se.

"Je ti líp?"

"Bylo mi hůř..." vydechla.
Stále se držela na prsou a namáhavě se nadechovala.

Regulus mávl hůlkou a za chvilku mu v ruce přistála sklenice dýňové šťávy.

"Napij se, uleví se ti..."

Dalia se na něj nedůvěřivě podívala, ale nakonec si sklenici vzala a napila se.

"Děkuju... možná... možná, že nejsi zas až takový, jak jsem si myslela..." připustila pak s úsměvem.

Regulus vstal.

"Už musím jít... a ty si dávej větší pozor," připomenul jí.

***

V chodbách ke sklepení vládlo nezvyklé ticho. Všichni právě vysedávali na slunci a probírali zkoušky z přeměňování. Dalia ale zamířila sem, cítila, jak jí třeští hlava a napíná se jí žaludek. Opravdu měla takový strach? Věděla, že to trochu zkazila, soudila tak i z pohledu profesorky McGonagallové, jenže ona se nemohla soustředit. Tak moc se snažila, až to zkazila. Musela zavřít oči, před kterými se jí teď míhaly mžitky.

"Sakra," zaúpěla.

Ledová zeď ji pálila do zad, ale ona jakoby to necítila.

"Ne-nemluv na mě," vykřikla z ničeho nic.

Chodba byla ale prázdná, nikdo tu nebyl. Jen ona sama seděla a strachem rozšířenýma očima těkala po zdích.

"Nedělej mi to... ne..." teď už doslova ječela.

Utápěla se ve vzpomínkách. Znovu před sebou viděla svého otce, umírající matku, vracel se jí ten pocit, kdy se dozvěděla o smrti tetičky a něco jí našeptávalo, že už nikdy nebude líp. A znovu. Pokaždé, když už myslela, že to přejde, viděla umírat další a další lidi. Její myšlenky se pořád množily a dávaly jí pocit neskonalé hrůzy. Ve chvíli, kdy před sebou viděla umírat jediné přátele, co jí zbyli a které milovala, se jí z hrdla vydral nelidský jekot. Proměnil se v drásající zakňučení, potom nastalo ticho. Dívka se mírně pohupovala ze strany na stranu, rty se jí chvěly a v očích se nezračilo nic, jen bláznivé mrtvo...

***

Bradavický express právě opouštěl Prasinky. V posledním kupé posledního vagonu seděla čtveřice chlapců a rusovlasé děvče, které se nedokázalo zbavit nekonečných slz. Vládlo tu napjaté ticho, které přerušil až Petr.

"Pojedeme se za ní podívat... hned, jak to bude možné," řekl tiše ke své bývalé spolužačce.
Lily se choulila v Jamesově náručí a zarudlýma očima sledovala velké, zářící slunce.

"M-myslíš, ž-že..." začala.

"Ne... myslím, že nás nepozná," odpověděl Remus.

Sám se snažil zůstat v klidu. Pokaždé, když si ale vzpomněl na chvíli, kdy se k nim ta zpráva donesla, pálily ho v očích slzy.

Seděl právě spolu s Jamesem a Siriusem na chodbě před učebnou run a navzájem si sdělovali, jak asi napsali přeměňování, když se chodbou prohnala profesorka McGonagallová. Nevěnovali tomu přílišnou pozornost a začali rozebírat další písemnou zkoušku. O několik minut později tudy ale profesorka běžela znovu, tentokrát v závěsu se samotným ředitelem školy. Pamatoval si, jak špatný z toho měl pocit. Nikdy neviděl profesorku McGonagallovou tak chvátat, dokonce i Brumbál měl naspěch. Jenže pak začala písemná zkouška z run a on neměl čas se tím zaobírat. Až když se konečně dostali na večeři, dozvěděli se, co se stalo...

"Ale, jak... jak se to mohlo stát? Copak nikdo neví?"

"Slyšela jsi přeci Brumbála stejně jako my, Lily... dokonce ani Slughorn a Pomfreyová nedokázali říct, co to způsobilo..." opakoval dnes už asi posté James.

Jedna osoba se ale nedokázala bavit o událostech posledních dní. Sirius v tichosti vstal a opustil kupé. Bylo to všude, ať se hnul kamkoli, stále to slyšel. Každý se bavil o Dalie Heardové, dívce, která se z neznámých důvodů zbláznila. Nechtěl už nikdy vidět to, co z ní zbylo. Bylo to jako včera, když přišel na ošetřovnu. Seděla na posteli, k něčemu neviditelnému natahovala ruku a naprázdno otevírala zfialovělé rty. Jantarové oko konečně získalo zpět svou zeleň, ale bylo to to jediné, co mu jeho Daliu připomínalo. Nepoznala ho, nejspíš ho ani neviděla. A jediné, na čem se učitelský sbor, bradavická ošetřovatelka i léčitelé u Svatého Munga shodli, byl fakt, že to musela způsobit mistrovská černá magie...

***

O několik kupé před nimi seděla skupinka zmijozelských. Lucius Malfoy se pohodlně rozvaloval u okénka, ale jeho tvář brázdilo několik malých vrásek. Snape zarytě mlčel. Jen občas těkal černýma nelítostnýma očima po mladíkovi u dveří. Regulus Black byl spokojený jako nikdy.

"Měli jsme vážně štěstí," promluvil Regulus a v hlase mu zněla pýcha patřící jemu samému.
"Já ale stejně nechápu, proč jsi to udělal," Bellatrix, která celý příběh znala, neviděla žádný důvod, tak jen nechápavě kroutila hlavou.

"Opovrhovala mnou, je krvezrádkyně, stejně jako její teta," řekl Lucius bez zájmu.

Severus přemýšlel. Když Regulusovi dával lektvar, který vyráběl plné tři měsíce, ovládl ho špatný pocit. Proto musel jít varovat Daliu, nečekal ale, že bude podezřívat místo Reguluse Siriuse. Vůbec tomu plánu nevěřil, doufal, že je Dalia chytřejší. Ale Lucius to měl vymyšlené. Měl lektvar, který smíchal s dýňovým džusem, Petra, který odloudil Lily a nakonec on sám napadl Daliu, aby pak Regulus zasáhl a získal si její důvěru. Potom bylo lehké podsunout jí lektvar, jehož účinky se nedaly zvrátit, jen oslabit. Nepochyboval, že přesně to už u Svatého Munga udělali. Snad bude alespoň schopná normálně vnímat okolí, pomyslel si. Ale nahlas by to nikdy nevyslovil. Mohl za to nejvíc ze všech, byl to jeho lektvar, sám ho objevil. Černý kořen, břečťan, olej planých růží a spousta dalších přísad... stačilo jen najít vhodný den v měsíci a ten, kdo lektvar požil, znovu zažíval své nejhorší vzpomínky a představy. Tak dlouho ho pronásledovaly, až úplně zešílel... bolestí, strachem, bezmocí... vždy toužil po lektvaru, který by se vyrovnal létům stráveným v Azkabanu. Protijed neznal a nemohli ho znát ani u Svatého Munga. Přesto mu bylo jasné, že dokážou účinky snížit tak, aby vnímala okolí. Fascinovalo ho to. Dokázal někomu vzít veškerý smysl života, udělat z někoho šílence, způsobit tolik utrpení. Bylo to stejně neuvěřitelné jako fakt, že se mu do hlavy vetřela vzpomínka na dívku spící v knihovně. Vzal všechno té, která ho neodsoudila... Svět byl plný paradoxů...

Sirius spolu s Remusem pomalu kráčeli k pokoji, kde měla být Dalia. Zatavili se před bílými dveřmi. Remus se nadechl a pak vzal za kliku. Vešli. Dalia seděla na posteli a v rukou chatrně obracela nějaké přáníčko k brzkému uzdravení a zdála se tím úplně fascinovaná. Jakoby nikdy nic úžasnějšího neviděla.

"Dalio," zkusil to Remus.

Dívka trhavě obrátila hlavu, rty se stáhly do pokrouceného úsměvu.

"R-Remus..."

Vykročil k ní, ale Sirius ho předběhl a dívku objal dřív. Poznala je. Nic víc nechtěl, jen to, aby se zase vrátila. Její ruce se sice třásly, ale snažily se ho obejmout, jak nejvroucněji mohly.

"Si... Sirius," zakoktala horlivě.

Na chvíli se jí zadíval do očí, byly sice skelné, ale zároveň přítomné.

"R-Remus," ukázala na chlapce, který už neudržel slzy.

Byla jako velké, nemotorné dítě. Vypadala starší, měla větší kruhy pod očima, rty pořád stejně fialové, ale stále to byla dívka, kterou Sirius miloval. Vzal její tvář do dlaní a políbil ji na studené rty.

"Mám... rá-ráda Sirius."

Hladil ji po vlasech a nechal ji, aby mu nemotorně otírala slzy, které stékaly na prostěradlo. Už si nepamatoval, kdy naposledy takhle plakal. Muselo to být dřív, než nastoupil do Bradavic. Bolelo to, tak strašně ji v tu chvíli miloval. I přes to všechno dokázala říct, co cítí a on si uvědomil, že je první dívkou, která mu nestačila říct, že ho miluje. Ale tohle bylo víc, znamenalo to pro něj mnohem víc.

"My tě máme taky rádi... všichni," řekl Remus a vzal její ruku do své.

Dalia oba obdařila dalším úsměvem...

***

Červencové slunce ozařovalo malý domek Jamese a Lily Potterových. Na zahradě seděla čtveřice mladých lidí a vesele se bavila. Bledé, třesoucí se ruce se dotýkaly Lilyina velikého bříška.

"Myslíš, že to bude kluk, nebo holka?" vyzvídala.

"Já nevím..."

"Ale určitě bude chytrý po tobě a famfrpál bude hrát stejně dobře jako James," usmívala se Dalia.

Sirius, který seděl vedle ní, si pohrával s její holí a přemýšlel nad jedním prosincovým večerem. Tenkrát před dveřmi našel pergamen s protijedem. Došlo mu, že to musela být stejná osoba, která Daliu otrávila a měl svého podezřelého, ale v tu chvíli mu to bylo jedno. Dalia sice špatně chodila, ruce se jí třásly a byla bledá, někdy ji trápily sny, ale jinak to byla znovu ta stejná dívka, která se s ním hádala, čistila s ním skleníky, nevědomky se mu coby psovi svěřovala a vždycky ho měla tam někde vevnitř víc než ráda...

*** KONEC PRVNÍ ČÁSTI ***
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.