20. kapitola: Zapovězený les

18. června 2011 v 21:20 | andie |  Dalia
Draco si odpykává svůj trest...



"Pospěšte si, pane Malfoyi," zavolala na chlapce, který se nejistě loudal asi dva metry od ní.
Draco si pro sebe něco tiše šeptal.
"A zdržte se těch poznámek. Jsme tu teprve dvacet minut."
"Tady nemáme co dělat! Vstup sem je přísně zakázán!" zvolal.
"Já jsem profesorka. S kým jiným byste tu chtěl být?" usmála se.
Odpověď nepřišla, ale to jí vůbec nevadilo. Už tak měla pocit, že má dost práce s kameny, kořeny a nerovným povrchem.
"Paní profesorko, až se tohle dozví můj otec..."
"Tak mě jistě zmrzačí ještě víc. Pokud to jde," přikývla s nehranou ironií.
"Mohl byste přidat?" zastavila se a počkala, až ji chlapec dojde.
"Tohle je naprosto nepřípustné!" syknul udýchaně.
"Jistě, že ano," přisvědčila.
"Paní profesorko, slyšel jsem, že je ta bylina nebezpečná! Od kdy vůbec smíte..."
"Chcete, abych byla upřímná? Já vlastně nevím, jestli smím. Máte prostě školní trest a ten vymýšlím já, ne vy, pane Malfoyi!"
Rozhovor s tímhle nabubřelým chlapcem ji možná i pobavil. Kdyby neustále nepapouškoval svého otce, nejspíš by z něj nemusel být takový náfuka. Přemýšlela nad tím, kdo vlastně Draco Malfoy je, celou cestu.
"Já nic nevidím," protáhl znuděně.
"Pak jste zřejmě slepý. Vezměte si rukavice a roušku," pobídla ho a ve stejném okamžiku mávla hůlkou.
V nízké trávě se objevilo několik roušek a dva páry rukavic z dračí kůže.
"K čemu roušku?"
"Přestaňte se hloupě ptát, než vám na to tahle roztomilá bylinka odpoví sama," okřikla ho tiše.
Dalia si klekla k nepříliš dlouhé rostlině. Její stonek působil velice mohutně. Byl pravým opakem maličkého květu divně nahnědlé barvy. Draco si zatím uvázal roušku a natáhl si rukavice.
"Podejte mi ty rukavice a roušku," ani se po něm neohlédla.
Draco uposlechl, i když velice nerad. Jakmile byla jeho profesorka připravená, přiklekl si k ní.
"Dobře, takže tuhle květinu musíme dostat ze země. Pokud ji zmáčknete příliš silně, nebo se dotknete jejího květu, paralyzuje vás. Sevřete ji v nejspodnější části stonku, ale lehce."
Dvakrát švihla hůlkou. U kolen se jí objevil hadrový vak a malá lopatka.
"Pořád držte," houkla, když zabořila lopatku do země.
Květina se varovně zatřásla. Dalia se do lopatky opřela veškerou silou a bylinu ze země vydloubla. Ta vydala syčivý zvuk podobný tomu, kterým na sebe upozorňoval had. Draco ji pustil. Jakmile dopadla na zem, vypustila mlžný opar.
"Co je to?" rozkašlal se.
"Důvod, proč máme roušky. Nesmíte ji pustit, jinak se pokusí zaútočit. Její pára je sice nebezpečná pouze ve větším množství, ovšem, pokud je budete pouštět celou noc, nebudete si ráno pamatovat, kdo jste," odpověděla mu.
Opatrně zvedla květinu a se stejnou nutnou péčí ji uložila do vaku.
"To je strašně odporné. Kolik jich potřebujeme?"
"Pravděpodobně najdeme s trochou štěstí ještě dvě. Oko černolisté se nevyskytuje hojně. Měli jsme štěstí, že jsme ho našli tak rychle."
"Chcete tím říct, že tu můžeme chodit klidně několik hodin a nic nenajdeme?" zvýšil hlas.
"Ano. Tak jdeme dál," povzdechla si, když se jí podařilo vše pobrat, podat to Dracovi a postavit se.
Chlapec si zhluboka povzdechl, ale nechtěl zůstat pozadu. Přeci jen byl v Zapovězeném lese! Tady číhalo nebezpečí na každém rohu!
O dvě hodiny a čtyřicet minut později se konečně vypotáceli z lesa. Dalia se pomalu belhala o holi za svým nafoukaným žákem. Draco nesl nebezpečné květiny. Držel vak od těla na vzdálenost paže a doufal, že už nikdy nedostane trest od té přihlouplé, předčasně zestárlé ženštiny.
"Draco Malfoyi," oslovila ho, když už byli téměř u brány.
"Ano?" otočil se s neochotou a málem ji do břicha uhodil vakem s oky černolistými.
"Snažte se chovat tak, abychom spolu nemuseli trávit víc času, než je nezbytné," řekla prostě a hůlkou začala odemykat bránu.
"Kdyby můj otec věděl... Až se dozví, že jste mě vzala do Zapovězeného lesa, vyhodí vás!" sdělil jí jedovatým tónem.
"Nevyhodí. Pokud by Brumbálovi přišlo nepřiměřené, jaký trest jsem vám udělila, už by mi to jistě sdělil. Váš otec není ředitelem Bradavic, a pokud vím, odvolali ho i z rady. Měl byste se naučit lépe hodnotit situace, Draco."
Vešla do útrob hradu a počkala, až se Draco uráčí vejít také. Poté znovu zavřela bránu.
"Teď se smíte odebrat do své ložnice. Uvidíme se na zítřejší hodině," usmála se a natáhla k němu ruku.
Mladík jí s hrdým výrazem neslušně vrazil vak do ruky a beze slova odkráčel do sklepení. Dalia jen s úsměvem pokývala hlavou a pomalu se vydala ke svému kabinetu. Pamatovala si chvíle, kdy ráda stoupala po schodech a chtěla se po nich procházet už navěky. Teď by byla raději, kdyby nemusela žádné vidět až do konce svého života.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.