5. kapitola: Vražda a sebevražda

12. června 2011 v 0:08 | andie |  Dalia
Lucius výjimečně nedostane vynadáno, úspěchy ale také neslaví... Sirius si příliš dovoluje a Dalia mu oplácí po svém, neustále křičí... Snad jediný normální člověk v okolí je Remus... A Lily s Jamesem se dokonce objeví ruku v ruce... spolu s historií smrti Daliiných rodičů se může zdát, že se svět chystá navštívit blázinec



Venku pršelo, celé nádvoří bylo zatopené a Dalia se snažila přebrodit se tak, aby neušpinila svůj jediný školní hábit. Tenkrát tetičce zarytě tvrdila, že jeden bude určitě stačit. A zase se spletla. Úplně stejně jako na dějinách. To si myslela, že ji nikdo nevidí a plazila se pod lavicemi až k Siriusovi, aby mu za trest smotala tkaničky od bot a nejlépe ho ještě pokousala. Nepovedlo se, nějaký hlupák z havraspáru ji práskl! A za co se mu chtěla mstít? Jednoduše, úplně za všechno!

***

Udělala ještě dva nejisté kroky, uklouzla na kameni a skončila na dlažbě.

"Do háje," zaklela.

Posadila se, zadívala se na nebe a pak tomu něčemu nahoře, co jí nepřálo, pohrozila prstem. Skoro až do tváře jí vrazila něčí bledá ruka s dlouhými, upravenými nehty. Jedovatě se podívala na Luciuse.

"Jestli tu ruku přijmu, zrušíš ten trest?"

"Uvidíme," řekl monotónně.

Dalia mu podala ruku a nechala se vytáhnout na nohy. Lucius ji galantně osušil šaty a pak se usmál.

"Takže muj trest je pryč?"

"Pokud místo něj půjdeš se mnou k jezeru, řeknu Filchovi, že si měla lepší a důležitější věci na práci," přikývl.

Dalia si představila jeho nechutné, uslintané rty, jak se k ní přibližují a snaží se ji zadusit.

"Ehm... Ono to čištění skleníků neni tak hrozný," ušklíbla se.

Rozběhla se do hradu a už jí bylo úplně jedno, že je až po kolena mokrá.

***

Tentokrát byla ve skleníku první, Sirius to zřejmě hodlal začít flákat. Nic lepšího ji potkat nemohlo! Začala si pískat, vzala houbu a dala se do čištění. Jeden tah sem, druhý tam, pak tři sem a čtyři tam. Vlastně ji to docela bavilo. Alespoň dokud jí za krkem nepřistála mokrá houba.

"Cože?"zařvala.

"Překvapení," oznámil suše Sirius.

Dalia se zaškaredila a ukázala mu neslušné gesto. Reagoval jen tak, že pokrčil rameny a zapálil si.

"Fuj ty prase, jak ti může dát někdo pusu?" zaškaredila se.

"Zajímá tě to?"

"Ne!" zavrčela a věnovala se zase uklízení.

Snažila se Siriuse ze všech sil ignorovat. To dost dobře nešlo, protože ji chytil v pase a než stačila cokoli namítnout, kousl ji do krku.

"Ty magore!" vyjekla.

Vzala kýbl, ve kterém šplouchal nějaký odpudivý lektvar na čištění a mrskla ho po něm. Sirius zavyl a složil se k zemi.

"Sakra," zakryla si rukou ústa, aby neviděl, jak se pochechtává.

"Pomoz mi přece," skučel.

Všimla si, že mu ruka napuchla a zřejmě ho i hodně bolela.

"Tak s timhle jich už moc nesbalíš, nemáš kouřit, prase," podotkla.

Jakoby se nic nestalo, vzala jiný kýbl, prostě zase pokračovala. Rozhodně už to ale nedělala s chutí. Přesně čekala, kdy ji něco zasáhne, takže se letícímu květináči stačila vyhnout, což skleněná tabule před ní neudělala.

"Myslíš ty někdy, ty blbe?" povzdechla si a vytáhla hůlku.

"Reparo," špitla a tabulka se zacelila.

Tušila, že dnes se tu rozbije víc věcí, než měla v plánu.

***

"Dej už mi přece pokoj! Neměl si po mě házet tu houbu!"

"A kdo hodil ten kýbl co?!" protestoval značně nahlas.

"Kdyby si nebyl magor, nic bych po tobě neházela! Aspoň sem k tobě ale nebyla zády jako, když si po mě hodil ten květináč!"

Siriusovi přistála facka a viděla to celá společenská místnost.

"Ty příšerně rozmazlená, malá, hnusná... mrcho, zákeřná mrcho!"

"Děvkaři! Největší děvkaři na světě! V životě o tebe nezavadí slušná holka! Až budeš dědek, budeš někde sedět sám, bezdětnej a bez ženský! Je mi tě líto!"

"Zato s tebou vyhrajou v loterii! Takovou buzeraci do domu! Radši smrt!" pronesl teatrálně s bradou výhružně vystrčenou.

"To ti můžu splnit! Abys věděl, taková mrcha sem jen na tebe, protože ty, ty neskutečně úžasnej a obletovanej Blacku, si nic jinýho nezasloužíš! Kopnout do... to si přesně zasloužíš!"

Ruce v bok, vlasy rozcuchané a na noze krvavý šrám. Přesně tak hrdě působila. Jeden z malých prvňáčků dokonce vypísknul, když se obrátila na podpatku a s vrčením typickým pro opravdu naštvaného potomka vlkodlaků nevlkodlaků vydupala schody, z jejich konce mu ještě ukázala opravdu neslušné gesto a práskla dveřmi.

***

"Remusi, psst, poď," zatřásla jím.

Před chvílí se vrátila z posledního dne trestu a s tím souvisela i další příšerná hádka se Siriusem. Dokonce ji do hlavy trefil nějakým chuchvalcem hlíny.

"C-co chceš?" zavrčel.

Byly dva dny po úplňku a Remus byl rád, že je rád.

"Pořádně se ožrat!" sykla.

"Proč teď?"

"Protože mi právě skončil trest v podobě tvýho drahýho přítele! To se musí oslavit a zejtra je sobota! Remusi, prosím!" škemrala.

Remus vystrčil z pod peřiny jednu nohu, pak druhou a nakonec se vrávoravě postavil.
"Ok... Ale dělej míň hluku," přikývl.

Dalia okamžitě prohrábla Jamesův otevřený kufr a sbalila neviditelný plášť.

"Ten se bude hodit," usmála se na Remuse.

On si přes pyžamo hodil jen hábit a následoval Daliu v dlouhé černé košili.

"Proč pořád nosíš tenhle pohřební kostým?"

"Protože ho nosila i máma... Mam hodně věcí, co nosila ona," vysvětlila.

"Jednou mi o ní musíš vyprávět... Nezasloužil bych si to za takový nehezký probuzení?"

"Tak jo, ale ne tady, někoho vzbudíme!"

Schovaní pod Jamesovo neviditelným pláštěm proběhli hradem na školní pozemky a vrbou až do Chroptící chýše. Dalia hodlala zdolat všechny Siriusovi zásoby alkoholu. Pomsta bude pěkně ožralá! Sirius nenáviděl, když mu někdo pil jeho pití a Dalia toho prostě chtěla využít.

***

"Remusi, já tě nemít," povzdechla si.

Ležela v jeho klíně a ubryndávala si ležák na košili. Jinak jí ale bylo skvěle.

"Tak bys dělala co?"

"Zabila Siriuse, každej den tloukla Jamese a nejspíš bych Petra oběsila na spodkách," usmála se.

"Tak to sem upřímně rád, že mě máš i za ně... Ale poslyš, neměla bys Siriusovi dávat tolik záminek k hádkám. Nemyslim, že po tom touží, ale je hroznej paličák."

"Já ne, ale baví mě to... Nevim, asi s ním jinak mluvit neumim..."

"Jakto?"

"Já neumim moc mluvit s lidma, od tý doby, co se naši zabili," pokrčila rameny.

"Zabili?"

Dalia odložila máslový ležák na roztřesený stolek.

"Jo, ale ne spolu, každej sám... Jak bych to řekla... Muj táta uměl mít rád, ale nikdy nemiloval. Máma to věděla, a tak si našla někoho jinýho. Jenže táta se to dozvěděl a jako správný Smrtijed ho našel, zabil a pak zabil i mámu... Nakonec zabil sám sebe, protože jsem to viděla."

Remus vzal máslový ležák a odhodil ho do kouta.

"Dneska už nebudeme pít... Pudeme se projít, chce to čerstvej vzduch," rozhodl.

"Díky," usmála se.

Naštěstí před Remusem nebylo těžké o tom mluvit, i když na takové dějiny své rodiny nebyla pyšná.

***

Hned brzy ráno vyrazila s Remusem do astronomické věže. Napadl už první sníh. Byl sice konec listopadu, ale Dalie to vůbec nevadilo. Bylo to tak hezké!

"Co bys chtěl k Vánocům?" zeptala se najednou.

"Co? Třeba, aby ses se Siriusem aspoň celá vánoční prázdniny nehádala... Teda, pokud tu zůstaneš," usmál se.

"Zůstanu, ale úkol je to asi nemožnej."

"Ani to nezkusíš?"

"Zkusim, pro tebe jo," přikývla.

"Víš, že seš výjimečná?"

"Já? Ale ne, nejsem, ani trochu ne... Výjimeční sou nudní. Já nikdy nechtěla bejt výjimečná, lepší... Stejně nemůžem bejt výjimečný, máme všichni společný to, že sme lidi, ne?"

"Tak by se to taky dalo brát," zašklebil se.

Dál se nakláněli z okna a pozorovali páry dole na pozemcích. Zahlédli i Siriuse s nějakou černovláskou.

"Ahoj lidi, taky romantika?"

Oba dva se otočili za hlasem. Byl to James s Lily.

"No, co vy dva tu? Vy se nechcete pozabíjet navzájem?"

Remus i Dalia na párek držící se za ruce koukali velice nedůvěřivě. James a Lily? Ten James s tou Lily? To je nemožné!

"Copak my někdy chtěli?" zubil se James.

"Jamesi, poď," pobídla ho Lily a zamávala dvojici u okna.

Remus s Daliou se na sebe vážně podívali a pak vyprskli. Tohle byl prostě gól!

***

"Ahoj, kde ste byli?" zašvitořila nějaká dívka, kterou Dalia znala jen podle těch černých vlasů, které ráno obletovaly Siriuse.

"V astronomické věži, doufam, že nečekáte dlouho," usmál se Remus.

Byli domluvení, že jim skřítci donesou oběd ven pod jednu z košatých vrb. Sice padal sníh, ale Sirius obehnal místo kde seděli nějakým kouzlem, takže sníh se jich netýkal, měli pod sebou krásnou letní trávu.

"Spolu?" zeptala se ta dívka znovu.

"Ehm... jo? Na tom je něco divnýho?" nechápala Dalia.

"To je to nejkrásnější místo pro zamilovaný," opáčila jí.

"Mno snad nevadí, že tam jednou pro změnu šli kámoši, že jo, Náměsíčníku?"

Remus jí pocuchal vlasy, ale smál se. Zato Sirius se už zase mračil, Dalie to bylo jasné, nesnášel ji. Ale ona chtěla poobědvat s Remusem, takže to ignorovala.

"Jak se vůbec jmenuješ? Ještě sem tě tu neviděla," začala Dalia rozhovor s milou dívkou, když nastalo to typické trapné ticho.

"Isadora Rocha," obdařila ji dalším úsměvem.

Dalia už chápala, proč si Sirius vybral ji. Aspoň pro tenhle týden.

"To zní jako nějaká módní značka... Ale je to hezký, furt lepší, než Dalia Heardová, to zní moc... divně."

"Takže ty si opravdu Heardová?"

"Ne, že bych na to byla pyšná, je to asi jako jmenovat se Malfoy," zasmála se.

"Tak hrozný to neni, náhodou je tvoje rodina zajímavá, jen se nikdo jistě neví, jak tví rodiče umřeli... muj táta ale tvrdí, že je určitě musel zabít Ty-víš-kdo," poulila se zaujetím oči.

"Každej říká něco jinýho, ale on je nezabil," ujistila ji, pak už se natáhla pro malou misku s jahodami a rázně si je začala cpát do pusy. Na tohle téma nehodlala víc říct.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.