6. kapitola: O Vánocích v Bradavicích

12. června 2011 v 0:15 | andie |  Dalia
Vánoce začínají, hádky mezi Daliou a Siriusem na chvíli končí. Malfoy se odhodlá jít až k Nebelvírské společenské místnosti a Dalia z toho vyleze s dalším trestem, při kterém ji rozveseluje velký černý pes a Remus. Všechno by bylo vcelku v pořádku, kdyby Snape neudělal osudovou chybu a nezničil Siriusovu dokonalou image...


Noc, ticho, chlad kamenných chodeb a jedna absolutně nepříčetně navztekaná osoba.

"Ten hajzl!" zařvala, až se po ní několik ospalých portrétů ohlédlo.

Několikrát se otočila na místě a sledovala při tom svůj upálený hábit. A na Vánoce! Zítra měl každý najít své dárky a ona od Siriuse dostala upálený hábit!

"Co tu děláš tak pozdě?" ozvalo se za ní.

"Ten nafoukanej blbec mě podpálil!" vykřikla.

"Kterej?"

"No Black!" osopila se na přicházejícího Malfoye.

Lucius se zachechtal a prohlížel si při tom ještě čadící spodek hábitu.

"Copak si provedla našemu milému Blackovi?"

"Žiju..." odsekla.

"Tak to je opravdovej důvod... možná by neškodilo, kdyby někde... řekněme, dobrovolně vypomáhal... třeba Filchovi, nebo tomu natvrdlýmu obrovi, Hagridovi..."

Sledoval dívku opovrživým pohledem, který doopravdy nebyl opovrživý, jen on jiný neuměl. Malfoyové se jinak nedívají!

"Nejlepší by bylo ho za spodky pověsit na lustr do velký síně a házet po něm vidličky!"

Byla tak naštvaná, že jí vůbec nepřišla Luciusova přítomnost divná a nechala ho, aby ji doprovodil. Byla pravda, že plul chodbou jako majestátný páv s hlavou vztyčenou snad až do astronomické věže.

"Nemyslím si, že by to Blackovi vadilo... Je tak hloupej, že..."

"A já si nemyslim, že by byl hloupej, jen je to magor... nesnášim ho!"

"To by se ti ve Zmijozelu nestalo," pousmál se.

"Tam bych se jen stala Smrtijedem nebo něčim podobnym... bych se vůbec nedivila, kdyby pro vás zařídili speciální exkurze do Azkabanu, abyste věděli, jakej si máte s sebou vzít zubní kartáček!"

"Poslouchej, ty seš opravdu hrozná holka... kdyby si nebyla čistokrevná..."

"Á už je to tu zase, pokud mě nehodláš požádat o ruku, tak nech čistokrevný doma, jo? Mě by bylo fuk, i kdybych byla mudla," zastavila se, založila ruce na prsou a zkoumavě si ho prohlížela.

"Výborně, takže kdy bude svatba? Naši budou nadšení!"

"Luciusi, neprovokuj mě!"

"Já tě neprovokuju, jen tě žádam o ruku," namítl klidně.

"Tak si mě klidně žádej o nohu, moje části těla sou moje a tobě je nedam!"

Uraženým, rychlým a hlučným krokem rázovala pryč.

***

"Všichni chlapi na světě mě chtěj zničit, Jamesi," stěžovala si kamarádovi ve společenské místnosti.

Ani jeden se nemohl dočkat dárků a tak se rozhodli, že spát nepůjdou. Sirius s Remusem ještě vyřizovali vánoční poštu. I když Dalia nechápala, komu může psát Sirius Black, když svou rodinu nesnáší.

"Proč? Sirius si dělal legraci, musíš ho brát s rezervou."

"Tohle dělá furt?"

"Ne, vlastně takhle hádavej nikdy nebyl, ale když potká ty správný lidi, klidně se bude hádat až do skonání světa," odpověděl zamyšleně.

"Tak díky za naději... tohle sou Vánoce za všechny prachy... představ si, že Malfoy nejel domu," rozhodila rukama a stačila se při tom praštit o opěrátko křesla.

"Tak to tě naštvalo..."

"Jo, on je tak namyšlenej!"

"Co ti řek?"

"No, napřed, že by Blacka moh nechat potrestat, pak něco o Zmijozelu a nakonec mě požádal o ruku... Normální rozhovor," uzavřela kývnutím hlavy kapitolu Lucius Malfoy, princátko Zmijozelu.

"Jasně, to mě taky běžně žádá o ruku, když jdu kolem," usmál se James a z pod hábitu vytáhl malou láhev.

"Ty si ukrad punč?"

"Ne, byl sem pro něj v kuchyni... snažili se mi nacpat celou mísu, ale nakonec se mi podařilo je přesvědčit, že tu fakt pod hábitem nepropašuju... vždycky sem si myslel, že domácí skřítci jsou aspoň trochu chytří... no i já se můžu mýlit, dáš si se mnou?" zeptal se a ještě, než odpověděla, vyčaroval dvě sklenky, naplnil je skoro po okraj a podal jí jednu.

"Tak na klidný Vánoce," usmál se James.

"Na to, aby Sirius přišel o hlas a sluch!"

"Cože?!" výkřik prořízl celou společenskou místnost.

Otvorem za portrétem právě prolezl Remus se Siriusem.

"Bože, dneska už ne!" zašeptala a složila hlavu do dlaní.

"Klid Siriusi, nemáš odposlouchávat soukromý rozhovory," chechtal se James.

"Soukromý? Soukromý? Už zase na mě má kecy!"

"Nebuď jak malej!" křikla po něm.

"Tak já sem jako malej jo?! A to je snad moje vina, že mě chtěl Malfoy právě uřknout? Cos mu sakra nakecala?"

"Pravdu! Že si mě podpálil!"

"Podpálil?" zapojil se konečně Remus.

"Jo! Podpálil mě," trochu se ztišila, aby nevzbudila ostatní a ukázala Remusovi ohořelý hábit.

"To teď ukazuješ všem?" šklebil se ironicky Sirius.

"Jistě, sem přece ulítlá puberťačka, co je ráda za každou přízeň pana Blacka... něco ti povim, řádíš jako černá ruka..." ťukala si na čelo.

Sirius se dál štěkavě smál, ale usadil se v křesle a nechal si od Jamese podat skleničku.

***

Po třech hodinách už nevěděli, co by dělali. Byla celkem nuda, když se Dalia odmítala hádat se Siriusem a Sirius s Daliou. Punč už došel dávno, protože ho Remus omylem rozlil, když se snažil nakopnout Siriuse, který mu vzal učebnici a hrozil, že ji spálí. A tak by se to táhlo zřejmě dál, kdyby je James neuklidnil. Zdálo se, že o zábavu bude postaráno, někdo se totiž hádal s portrétem Buclaté dámy. Dalia vstala, přitiskla si prst k ústům a vydala se k otvoru. Buclatá dáma otevřela a ten někdo uskočil tak daleko, že viděla jen míhající se stříbrné vlasy. Vykoukla ven a usmála se, když zjistila Luciuse Malfoye na zemi.

"Zdravím, to je nějaký nový styl rodu Malfoyů? To se teď furt budete válet na zemi před dveřma, když jdete na návštěvu?" zeptala se.

Malfoy něco zachrčel a oklepával si hábit.

"Jsem Zmijozelský primus!"

"Těší mě, ještě nějakou novou novinku mi neseš?"

"Ty jsi ale nějaká ironická, na to, že bys měla bejt moje žena," ušklíbl se.

"Ok, nesmim si zapomenout připsat do seznamu věcí, co nedělat, že před Malfoyovýma se nesmí žertovat se slovy žádost, ruka, svatba a podobně... Ještě něco?"

"Přišel jsem za tebou, proč myslíš, že bych tu jinak byl?"

"Nevim, ty si primus... ale originálnější by bylo, kdyby si dole na pozemcích zpíval serenádu, měl zapletenou spoustu malejch copánků a já bych pak vykoukla a řekla něco jako: Och Malfoyi, proč si jen Malfoy? Zřekni se jména svého, zavraždi otce a matku a tak... To znáš, ne?"

Lucius byl úplně zmatený. Několikrát rychle zamrkal a pak se zamračil.

"Uděluju ti školní trest!"

"Už zas?" zaúpěla.

"Na celý měsíc!" rozhodl a velice naštvaně odcházel.

Jen, co jeho rozevlátý hábit zmizel na schodech, vrátila se do společenské místnosti.

***

"Co to mělo znamenat?" zeptal se ostře Sirius.

Vůbec se mu nelíbilo, že se někdo ze Zmijozelu přibližuje tak drze k Nebelvírské věži.

"Malfoy," pokrčila rameny.

"Můžu hádat? Přišel se zeptat, jestli už sis to rozmyslela a přijmeš jeho velice lákavou nabídku k sňatku?"

"Haha, Jamesi, ale máš pravdu, vlastně asi tohle chtěl... Jenž ze mě si žádnej Malfoy nebude dělat srandu... Přestav si, že mi dal trest a na celej měsíc! By mě zajímalo jakej? Budu ho muset měsíc krmit?" odfrkla si a zabořila svoji drobnou postavu do měkkého gauče.

Sirius se jí smál, ale tak divně, že na to ani nereagovala. Přísahala by totiž, že to bylo jen z donucení. A co ho nutilo? Mno asi hrdost Blacků, kterou měl a nechtěl si to přiznat.

***

Hned druhý den ráno, po tom co si vybalili dárky a nasnídali se, odchytil ji ve velké síni, Lucius. Lidí tu bylo opravdu poskrovnu, protože většina odjela domů, ale i tak se na ně ten zbytek podezíravě díval.

"Každý ráno, v pět, vyčistíš sovinec... bez kouzel," usmál se.

"Nepovídej!"

"Filch ti všechno vysvětlí... Nemáš napadat primuse Zmijozelu a pokoušet se na mě seslat kouzlo, po kterym by mi vyrašila spousta boláků."

"Cože? Nic takovýho sem přece neudělala!" bránila se, jenže to bylo k ničemu.

Lucius se vrátil ke svému stolu a Dalia vše vypověděla Remusovi, který jí poradil nejlepší možnou věc, nedělat žádné další problémy.

***

Další ráno už se Dalia v pět brodila sněhem k sovinci. Při té příležitosti alespoň napsala dopis tetičce. Polohlasem proklínala Luciuse Malfoye do těch nejšpinavějších červů planety, ale nic s tím dělat nemohla. Remus sice slíbil, že za ní příde, ale až po snídani. Dalia věděla, že ona snídani nestihne. Představa, že bude měsíc bez snídaně, ji děsila. Plánovala ale, že tak po týdnu zajde za profesorem Slughornem a požádá ho, jestli by její trest nemohl skončit dřív.

Filch už na ni čekal nahoře, ukázal jí obrovský rejžák na podlahu, nějaké divné velké vidličky, které nikdy neviděla, staré koště a kbelíky s vodou. Bylo jí sděleno, že tím uklidí podlahu a on ji přijde za dvě hodiny zkontrolovat. Ještě jí pohrozil, že jestli to nestihne, bude tu i přes oběd. Dalia se chvilku smutně dívala na sovy, které odlétaly a zase přilétaly, pak se chopila koštěte a začala smetávat podestýlku a malé krysí kostřičky na jednu hromadu.

***

Zdálo se jí jako věčnost, než schody zapraskaly. Bylo teprve třičtvrtě na šest, ale potěšila ji představa, že si kvůli ní Remus přivstal. Zvedla hlavu, ale na posledním schodu se objevil onen pes, kterého tenkrát zahlédla u lesa a který tak krásně vyděsil Luciuse Malfoye. Nevypadal, že by jí chtěl ublížit, připomínal jí spíš malé, ustrašené štěně. I když malý opravdu nebyl.

"Ahoj, psíku... deš děsit sovy?" nechala koště spadnout na zem, protože nevěděla, kam tu hromadu dát.

Pes přišel blíž, nepatrně vrtěl ocasem, ale jakmile ho podrbala za ušima, svalil se na záda a čekal na další drbání.

"Promiň, ale to nepude, vidíš ty pavučiny nahoře? Tak ty musim uklidit... no aspoň, že krysy jim dávaj domácí skřítci, krysy nemam ráda... a co ty? Máš rád krysy? Asi ne, co? Seš pes, ne kočka..." blábolila a lezla na vysoký trám, aby mohla tyčí namotat ty největší pavučiny.

Hábit už měla celý zašedlý od prachu a ještě zbývalo podlahu vytřít. Sice nechápala, k čemu, když je tak stará a dřevěná a do večera bude znovu špinavá, ale spokojila se s odpovědí, na kterou časem přišla. Prostě proto, aby měla zítra co smejčit.

"Člověk by řek, že největší bordel nadělá taková fretka, nebo králík... sova je takový krásný a hrdý zvíře a přitom to tu vypadá jako v chlívě," stěžovala si.

Pes seděl pod ní, jazyk vyplazený, oči přivřené, to jak sem dopadaly ranní paprsky a snažil se ji pozorovat. Nedávala příliš pozor, došla už na konec trámu a hrozilo, že spadne. Pes zaštěkal a Dalia se po něj ohlédla.

"Víš ty co? Přesně takhle se mi šklebí Black... ještěže ho neznáš, to bys nepřežil... on by byl schopnej ti přebrat všechny feny v okolí, ale Malfoy je horší, ten je zlej, Black je jen trochu zákeřnej... Malfoye si pamatuješ, ne? Posledně si ho docela vyděsil, i když to by on nikdy nepřiznal," usmála se a seskočila.

Pes se okamžitě začal otírat o její hábit a nakonec zopakoval svůj pokus o drbání na břiše. Dalia ho tedy chvíli škrábala a hladila, ale pak se pustila do dalších pavučin, které snad jako hodně špatným zázrakem nechtěly ubývat.

***

"Čí ty vlastně si? Přišel si ze Zapovězeného lesa?"

Nic.

"Hele, ty mě ignoruješ," postěžovala si.

Pes hleděl dolů ze schodů, snad na něco čekal a Dalia na něj mluvila úplně zbytečně. Najednou, se obrátil, štěknul a seběhl schody. Zmizel někde mezi stromy. Dalia si jen povzdychla, pak si ale všimla, že se blíží Remus. Z dálky mu zamávala a vrátila se k vytírání. Venku byla opravdová zima a mokrá podlaha trochu namrzala, nebo se jí to aspoň zdálo, když uklouzla a spadla přímo Remusovi k nohám.

"No nazdar, já myslel, že makáš a ty si tu zatim ležíš a opaluješ se," usmál se.

"Vtipný, pozor, klouže to tu... Filch by měl vymejšlet nějaký bezpečnější věci," vztekala se.

"To by pak ale nebyl trest... jak si daleko?"

"Už jen vytřu tuhle půlku, tak za deset minut by to mohlo bejt," přehodnotila situaci.

"Výborně, takže si se mnou určitě dáš pár topinek a toastů s marmeládou."

Vybalil to něco, co schovával pod hábitem a posadil se s tím do okna. Dalia se vyšplhala proti němu.

"Je tu trochu těsno," poznamenala, když skládala nohy tak, aby Remusovi něco neukopla.
"To vadí?"

"Ani ne, když tu sedíš ty," usmála se a hladově se zakousla do topinky.

"Nápodobně..."

Dalia sežvýkala sousto a pak ji něco napadlo.

"Ty, Remusi, nevíš, komu patří velkej černej pes? Už sem ho tu potkala po druhý," zeptala se.

Remus se překvapením mírně zadusil na kusu toastu.

"Černej pes? Nikdy jsem tu žádnýho neviděl."

"Aha, to nevadí, já to stejně čekala. Bych si asi všimla, kdyby měl někdo za mazlíčka takovou velkou obludku," křenila se.

"To asi jo... a kde si ho potkala?"

"U lesa a dneska přišel až sem, před chvílí utek... docela mi připomínal smrtonoše, vlastně bych se ho i bála, kdybych věřila, že mojí smrt dokáže určit pes... neřeknu Voldemort, ale pes?"

Remus se mírně otřásl, tohle jméno sám nevyslovoval. Ale u ní to chápal, však její rodina byla na jeho straně. Jen se zdálo, že ona není na žádné, prostě si žila svůj život mezi těma dvěma světy a nevnímala je. Znělo to trochu, jako by byl Voldemort jen strejda od vedle, o kterém se vypráví, že o každém úplňku sbírá na palouky byliny a pak si na nich vaří malý děti.

"Máš z Ty-víš-koho strach?"

"Proč bych neměla? To maj snad všichni... i ti, co jsou na jeho straně... řekla bych, že i Brumbál se ho někde hodně hluboko bojí..."

"Proč myslíš?"

"Protože je člověk a lidi se dokážou bát i toho, co jim nikdy nemůže ublížit, tak proč by se nebáli toho, co může? Museli by to bejt šílenci... rozumný lidi se bojí, protože ví, že nemůžou všechno... proto Vold- ehm, Ty-víš-kdo necejtí strach, řekla bych, že je sice chytrej, ale rozumnej ani náhodou," usmívala se a hleděla přitom přes zasněžené stromy na hrad a do dálky, kde neviděla nic konkrétního.

"Víš co? Tohle by Ty-víš-kdo nechtěl slyšet," utrousil a dojedl toast.

"Taky mu to nehodlam vyprávět, nejsem jeho psychiatr."

"Naštěstí... budeš tuhle topinku?"

"Ne, vezmi si..." řekla.

"Mohla by si psát do Denního Věštce kritickej sloupek o Ty-víš-kom," smál se.

"Jasně, třeba, proč si Ty-víš-kdo čistí zuby jen jednou za tejden."

"Čistí si zuby jen jednou za tejden?"

"Já nevim! To byl jen příklad!"

Ze sovince se ozýval hlasitý smích a jeho ozvěna se nesla přes celé pozemky. Pes, který seděl po schody, zakňučel, stáhl ocas mezi nohy a rozběhl se k lesu.

***

Cestou do hradu skákala po Remusovi a pokoušela se mu ukradnout gumičkou, kterou měl svázaný malý culíček.

"Nech si to, jo?"

"Copak, trvá ti to, než se učešeš?"

"Dalio!" vykřikl, ale to už dívka držela gumičku a utíkala směrem famfrpálové hřiště, kde nejspíš zkoušel James a jeho tým.

"Proč to nosíš sepnutý, bez toho vypadáš líp," smála se.

Remus ji povalil do sněhu a zmocnil se gumičky.

"Protože pak nevidim do učebnice, copak chceš, abych rejdil nosem v knížkách stejně jako Srabus?"

"Ó tak pán nevidí do učebnice! Tak mu prostě vezmeme učebnice!"

"Dalio," povzdechl si.

Remusovi vlasy ji lechtaly ve tváři. Když byl takhle blízko a světlé vlasy mu zakrývaly tvář, opravdu vypadal trochu jako vlkodlak. Bylo to na něm prostě znát.

"Tak jo, ale pudeš se se mnou podívat na trénink," ukázala na hřiště.

Tak trochu se jí zdálo, že by ji James vyhodil, aby mělo družstvo klid, ale když přijde s Remusem, neudělá to. Remuse by přeci nikdy nevyhodil.

***

A nepletla se. James měl dobrou náladu, všichni z jeho týmu zůstali na prázdniny ve škole a tak jako jediný tým trénovali. James v tom pochopitelně viděl velkou výhodu a byl si jistý, že když porazili Mrzimor, tak Havraspár a Zmijozel už nebudou tak těžký oříšek. Dalia ale jeden oříšek právě řešila. Proč seděl Black na druhém konci tribuny a předstíral, že je nevidí? Remus si ho zřejmě nevšiml a ona ho na něj neupozorňovala. Sledovali Jamesovo počínání si s hlavním problémem. Ukázalo se, že brankář po včerejším střetu s několik zmijozelskými stále špatně vidí na jedno oko. Remuse brzy přestalo bavit, jak se honí na košťatech po hřišti a naklonil se k Dalie.

"Nechceš jít do knihovny? Mohli bysme si udělat úkoly a pak budeme mít klid... přece jen poslední volnej den se de do Prasinek a uvidíš, že ostatní budou teprv začínat..."

"Víš, že to neni špatnej nápad? Jen pod podmínkou, že do Prasinek půjdeš se mnou," usmála se.

"No, ještě, abych šel bez tebe!"

Ani si nevšimli, že se na ně Sirius dívá. Velice zvláštně krčil nos a zužoval oči. Snad jako by mu do očí nalétala spousta smítek. Pak odvrátil pohled do dálky a nakonec stejně hypnotizoval Jamese na koštěti, protože se nechtěl dívat na nic ostatního.

***

"Ahoj, Jamesi, copak tu děláš?" zeptala se Dalia.

Ona měla své úkoly už dva dny hotové, ale James přišel jako vždy až na poslední chvíli, tudíž v neděli ráno. Po obědě se mělo jet do Prasinek a došlo zřejmě na Remusova slova.

"Úkoly, ještě mi zbejvá esej pro Kratiknota a nějaký pojednání na Péči o kouzelný tvory... že já taky někdy nedam na Remuse," usmál se.

Škrábal perem o pergamen a soustředěně si olizoval rty.

"A Remuse si neviděl?"

"Jo, šel za Siriusem," oznámil.

"A nebude jim vadit, když si ho vyzvednu?"

"Nejsou v ložnici, ale na ošetřovně... tys to neslyšela? Někdo přiotrávil Siriuse a ještě mu na hlavu málem spadnul lustr... vsadil bych se, že to byl Srabus... až Siriuse pustí, podáme si ho," Jamesovi v očích vzplály jiskřičky nedočkavosti.

"Cože? Srabus, že si na něho troufnul?"

"No tak ono to nebylo nic těžkýho, Sirius byl trošku mimo... nepil, ale zřejmě má nějakej problém, nejspíš si Srabáka ani nevšim."

"Aha... ale je ok, ne?"

"Kosti už mu prej srůstaj, ale nadšenej neni... zdá se mi to, nebo o něj máš strach?"

"Samozřejmě, že mam strach! To, že se s nim hádam neznamená, že neni muj kámoš," řekla na vysvětlenou.

"Hezky řečeno, ale nechodil bych za nim, ani ta jeho Isa za nim nemůže..."

"Fakt?"

"Hm, pustí tam jen nás... Já za nim zaskočim, až tohle dodělam..." ukázal na malou hromádku věcí, co musel nutně dodělat.

Dalia si pomyslela, že James je vlastně docela zodpovědný kluk a tak už se Lily ani nedivila, že se nakonec umoudřila. A jednou z pozitivních věcí také bylo to, že už tak často o Lily nemluvil. Prostě se všechno zdálo být celkem v klidu. Vždyť byly přece Vánoce.

***

Remus se vrátil těsně před obědem, aby všem pověděl, jak se Sirius má. A sdělil také důvod toho, proč za ním nesmí ani jediná z jeho obdivovatelek. Siriusovi se přes tvář údajně táhl nehezký šrám. Nic, co madame Pomfreyová měla, nezabíralo. Dalia si dokázala představit, jak moc je asi Sirius zoufalý. To byla přeci jeho největší přednost, ta andělská tvářička, co dokázala svést každou.

"Bude to nepochybně nějaký kouzlo, který Srabus sám vymyslel," přemýšlel James.

Dalia seděla mezi nimi, sledovala, jak Petr ukusuje čokoládovým žabkám hlavy a také přemýšlela. Ale spíš nad tím, jak Srabuse donutit, aby Siriuse odklel. A pak ji to napadlo! Nechtěla ale dělat žádné ukvapené rozhodnutí. Počká si až do Prasinek.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.