9. kapitola: První úsměv od Severuse

12. června 2011 v 0:28 | andie |  Dalia
Proč se Severus veřejně usmál na Daliu? A co měla znamenat scénka v hlavní roli s opilým Siriusem?


Odvaha, kterou jí Lily dodávala, mizela pokaždé, když spatřila někoho z Pobertů. Prostě nevěřila, že se dokáže bavit se všemi normálně. A přes všechno, co si slíbila, plakala pokaždé, když byla sama. Sama teď byla často, pokud se neukázal Remus.
"Hej, Dalio... jdeš na oběd?"
Všichni tři Pobertové ji doběhli, ale Sirius předstíral, že ji nevidí.
"Hm..." pokrčila rameny.
Nedívala se na cestu a tak málem vrazila do vysoké, štíhlé postavy.
"Heardová..."
"Kdy už mi dáš pokoj, Malfoyi?" povzdechla si.
"Ty to přece víš..."
Sklonil se k její tváři a slizce se usmál.
"Dej si odchod, jestli nechceš strávit zbytek roku na ošetřovně," varoval ho James.
"Nepovídej, Pottere," ruku zasunul pod hábit a Dalie bylo jasné, co bude následovat.
"Nechte toho, já jsem ta poslední, kvůli které byste se měli takhle hloupě prát..."
Se svěšenou hlavou se protáhla mezi Jamesem a Luciusem a sama si to zamířila do Velké síně. Už ji unavovaly ty jejich hádky a rvačky. Copak nemohl být svět jednou normální? Jen trochu podle ní?
***
"Ahoj, Dalio, neviděla jsi Siriuse?"
Dalia se ohlédla. Stála za ní ona dívka, se kterou Sirius chodil, nebo možná ještě chodí, Isadora Rocha.
"Viděla... nejspíš za chvíli přijde," usmála se a pak obrátila svou pozornost znovu k jídlu.
Nechtěla, aby ji otravovalo víc lidí, ale věděla, že to je nemožné. Chtěla se uklidnit, jenže pokaždé, když ji napadlo, jak je strašná a protivná na ostatní, chtělo se jí plakat.
"Díky!"
"Hm..." zabručela.
Vydržela si dění kolem sebe nevšímat jen chvíli, nakonec stejně hypnotizovala vchod. Nevěděla ani, jestli chce vidět Poberty, Lily, nebo možná Severuse. Za chvíli si k ní ale Pobertové přisedli i s Petrem.
"Proč na mě tak koukáš?" přerušila ticho.
Petrovi málem zaskočilo.
"N-ne, nic..." zakoktal se.
"Tak se na mě nedívej," zvedla hlavu a zadívala se ke Zmijozelskému stolu.
Vážně by se jí to tam nestalo? Možná by jí tam bylo líp. Se Severusem, který si nikdy nebral servítky a všechno se snažil říkat přímo.
"Dalio..." tentokrát to byl Remus, který na ni tiše promluvil.
"Já vim!"
Sebrala jedno z kuřecích stehen, vstala a naštvaně odešla. Všichni čtyři se za ní nechápavě dívali.
***
Toho dne trochu připomínala Severuse. Připadala jim jako velká, černá můra, která jen tak proplouvala chodbami. Z velkého drdolu se jí uvolnila víc, než polovina vlasů a tak je každou chvíli odhazovala dozadu. Nejhorší to bylo na lektvarech. Vůbec nepřemýšlela nad tím, co dělá a jen tak po paměti nahazovala do kotlíku, co si myslela, že tam patří. Severus ji už chvíli pozoroval a nemohl si nevšimnout, že se buď každou chvílí sveze v slzách pod stůl, nebo její kotlík exploduje. Vytáhl hůlku a uhasil oheň, který její lektvar dostával do varu. Dalia, která jakoby procitla ze snu, se na něho nechápavě podívala.
"Tebe opravdu baví vyhazovat kotlíky do vzduchu, že?" usmál se.
Třída nevěřila vlastním očím, Severus Snape se na někoho usmál.
Dalia se napřímila, chvíli vypadala, že zaútočí, pak ale nasadila výraz, který u ní Remus viděl jen jednou. To tenkrát, když se s ním rvala o jeho gumičku.
"Děkuju..." přikývla.
Koutkem oka šilhala po klucích. James a Sirius se zdáli být šokovaní. Někdo děkuje Severusovi? Ale Remus vypadal, že si ani ničeho nevšiml. Aspoň něco!
***
Ať chtěla nebo ne, začínala v Severusovi vidět lepšího člověka, než za kterého ho měli všichni ostatní. Občas si také sama sedla k jezeru nebo na nádvoří a sledovala, jak si dělá úkoly. A to se jednomu člověku hodně nelíbilo.
"Dneska to Zmijozelu nandáme," radoval se James.
Už převlečený a vyzbrojený na zápas famfrpálu pobíhal po společenské místnosti. Důvod byl jasný, Lily Evansová. Dalia tentokrát seděla s ní a snažila se o normální rozhovor.
"Aby to Zmijozel nenandal jemu," špitla Lily tiše s úšklebkem.
"To bych neřekla, on je dobrej... kdyby se choval stejně dobře, jako hraje famfrpál, skočila bys mu kolem krku a neříkej, že ne!"
"To máš možná pravdu," přiznala Lily.
"Holky... jdete už?"
To ze schodů sešel Remus a ještě si urovnával svůj maličký culíček.
"Jdeš?" obrátila se na rudovlásku.
"Ještě ne," šibalsky mrkla.
"Je mi to jasné... doufám, že zase nesejme nějaký regál!"
Remus se na obě zvědavě podíval, ale to už ho Dalia táhla ven.
***
"Remusi... ehm... proč ty vlastně nemáš žádnou dívku?"
"C-cože?" nechápal.
Oba dva se zarazili na místě.
"No... nikdy jsem tě s žádnou neviděla," namítla, jakoby to všechno vysvětlovalo.
"Nejsem Sirius..."
"Jo, já vím, ale... to, že má někdo přítelkyni, ještě neznamená, že je hned jako on..."
"Dalio... vždyť se na to podívej rozumně..."
"Všichni nejsou takoví! Všem by to nevadilo!"
Remus se chabě usmál.
"Někdy jsi tak naivní..."
Dívka se napřed jen dotkla jeho ruky, ale pak se mu vtěsnala do obětí.
"Co se s tebou děje?"
"Já to nevim... všechno je hrozně zmatený," posteskla si.
"Jo to asi je... netrap se tím... jestli jde o Siriuse, Srabuse nebo kohokoli jiného, nestojí to za to," ujišťoval ji.
Chtěla mu ještě trošku vynadat za to, jak Severuse nazývá, ale místo toho skončila na zemi. Remus jen taktak ustál Siriuse, který se kolem nich prohnal jako velká voda.
"Co to sakra dělal? To tu nemá dost místa?" nadával.
"Remusi... vypadal dost naštvaně..." řekla tiše.
Remus se k ní sklonil a pomohl jí na nohy.
"Odřela jsi se," konstatoval a už vytahoval hůlku.
"Ne, jednou za čas chci taky cítit jinou bolest... taky tu, co za pár minut zmizí..."
Remus jen přikývl a pokračoval směrem na hřiště. Věděl, že je citlivá a chce zapomenout na věci, které ji trápí a tak se dál nepokoušel. Rozhodně ale hodlal Siriusovi říct, co si o jeho chování myslí.
***
Mlčky seděla vedle Remuse a sledovala zápas. Bylo jí jasné, že Jamesův tým zvítězí, hráli neuvěřitelně skvěle. Zmijozelských jí líto nebylo, protože se moc ráda dívala na Luciusův naštvaný výraz. Osoba, na kterou se ale ani nepodívala, aby se zbytečně ještě víc netrápila, byl Sirius Black. Stejně jako ona zarytě mlčel, ruce založené na prsou a ignoroval chichotající se hlouček dívek nad ním. Přinutila se sledovat jen Jamese, i když vnímala tak jeden, dva pohyby za minutu. Ani si nevšimla, že všude propukla vřava.
"Dalio, Dal, tak se už nemrač," šťouchnul do ní jásající Remus.
Až v tu chvíli jí došlo, že zřejmě vyhráli. Vstala a párkrát zatleskala, zahulákala, ale nic víc ji nezajímalo. Seběhla tribuny a napřed se odebrala k hradu.
***
Tu noc vládla ve společenské místnosti oslava. James poskakoval na stole a převáděl, jak chytil zlatonku. Dalia napůl spala v křesle, máslový ležák se jí nebezpečně houpal v ruce. Ale měla chviličku klid, který už dlouho potřebovala. Tedy, jen do chvíle, než ji probudil Petr.
"Co chceš?" odsekla ospale.
"Sirius... chyť ho," zasmál se opilecky.
Dalia se rozkoukala, zahlédla zavírající se portrét Buclaté dámy a došlo jí, kdo se dostal ven.
"Sakra!"
Bylo jí úplně jasné, že tu byla zřejmě jediná, kdo nepřebral. Nechtěla, aby Siriuse našli opilého na chodbě, celý Nebelvír by z toho měl nepříjemnosti. Položila láhev na stolek, odkud si ji ukradl Petr, který už ležel pod křeslem a hloupě se smál, a proběhla portrétem ven.
"Siriusi! Sakra, Blacku!", zasyčela tiše.
Sirius právě špičkou bosé nohy testoval první schod, jakoby se chystal skočit do bazénu. Když ji ale zaslechl, divoce se otočil a stačil se jen taktak zachytit zábradlí.
"Stůj... takhle se zabiješ!" pokračovala tichým hlasem.
Sirius se štěkavě rozesmál.
"Ty vypadáš protivně..." zamumlal.
"Dobře, ale teď pojď, vrátíme se do společenské místnosti a ty si půjdeš lehnout? Ano?"
Musela uznat, že s ním mluví jako s malým dítětem, ale on teď měl myšlenky malého dítěte.
"Lehnout?"
"Ano... spát," přikývla.
Sirius k ní vrávoravě došel.
"A kdo jsi?" zeptal se přihlouple.
"U Merlinovy nohy, Siriusi, to jsem já, Dalia... víš co? Vždyť ono je to tak lepší... pojď," vybídla ho.
On se jí místo toho zavěsil kolem krku a strhl ji s sebou na zem.
"Co to děláš? Pusť mě!"
"N-ne... já už vím, kdo jsi... R-Remusova holka!"
"To teda nejsem! Jsme jen přátelé, říkala jsem ti to!" bránila se.
"Ty lžeš... ty určitě spíš s Remusem... a on tě líbá a hladí a..."
Několikrát zaškytal, pak se ji pokusil políbit na krk a přistála mu facka.
"A prej, že ne! Spíš s Remusem!" zaječel nepříčetně.
Dalia se vylekala a okamžitě ho kouzlem umlčela.
"Ne-spím s Remusem... ok? Siriusi, prober se přeci! Co tě to popadlo?"
Chlapec němě otevřel ústa, pak praštil láhví o zem a stočil se jí na klíně jako malé štěně.
"Já tam nepůjdu," řekl po chvíli.
Kouzlo už nepůsobilo.
"Proč ne?"
"Protože spíš s Remusem," opakoval pořád dokola.
Dalia si jen povzdychla. Tak ráda by se dotkla těch černých vlasů, pohladila ho po tváři! Ale on by si to pamatoval...
"To nemá cenu, tebe nic nepřesvědčí o opaku, viď?"
Zavrtěl hlavou.
"Tak půjdeme..." rozhodla.
Odstrčila ho, aby se mohla postavit a pak mu podala ruku. Sirius se jí chopil a už ji nepustil. Nestěžovala si, byl to zřejmě jediný způsob, jak ho dostat do společenské místnosti ještě dnes.
***
Ráno na kluky nepočkala, bylo jí jasné, jakou budou mít náladu. Sama se cítila uboze a zbídačeně. Jen líně uždibovala míchaná vejce a tupě zírala na Severuse Snapea.
"Ahoj," usmál se na ni Remus.
"Jé, jak se máš? Už jsi ok?"
"Já snad někdy nebyl?" zamrkal na ni.
Moc dobře věděla, že včera taky přebral.
"Ty, Remusi, proč si Sirius pořád myslí, že spolu spíme? Včera mi to opakoval pořád dokola," zeptala se.
Remus se rozesmál, napil se a až potom začal vymýšlet odpověď.
"Myslím, že má nějaký problém, možná vím, jaký, ale... nemusíš se trápit," mávl nad tím rukou.
Dalia bezduše přikývla. Takže se zase nic nového nedozvěděla!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.