Půjdu s tebou

9. června 2011 v 15:42 | andie |  Půjdu s tebou
Postavy: Sirius Black, Regulus Black
Přístupnost: pro všechny
Upozornění: Preslash

Co cítí bratři Blackovi v noc, kdy se vidí naposledy?



Jemný, bílý poprašek se kupil na parapetu velkého, zdobeného okna. Přes zamlžené sklo ten klid a ticho pozorovala bledá, ztuhlá tvář. Civěla někam do dáli, přesto se dvě zúžené, jasné oči zdály být přítomné. Možná až příliš přítomné.

Dlouho se silueta za oknem nepohnula - dokonce ani nezamrkala. Vypadalo to, jako by se snad mladý muž, jemuž nezdravě vyhlížející tvář patřila, rozhodl zkameněle čekat na smrt. Nebo na zázrak? Sám nevěděl! Jak by také mohl, když jediné, co věděl, bylo, že nedokáže pojmenovat žádný pocit ani cit, který ho v tu chvíli sužoval.

Dokázal by se ještě vůbec pohnout, kdyby chtěl? Ztrácel rozum, byl si tím jistý. Tím jediným si byl za posledních několik dní naprosto a neochvějně jistý. A všechno to hrozné ticho! Nebylo jen v jeho pomatené hlavě?

Bim bam... Bim bam...

Jen líně za zvukem hodin otočil hlavu. Právě nastala šestá hodina. Měl by teď být v jídelně a poslušně jíst štědrovečerní večeři. Potom by se odebral zpět do své ložnice a dál by se utápěl ve své bolestné otupělosti.

Odvrátil hlavu od dveří a pohled znovu upřel na bílý svět za oknem. Ve sněhu nebyla jediná stopa. Soustředil se na sníh tak usilovně, že po chvíli začal vidět rozmazaně. Nevnímal.

V té divné, nezdravé neschopnosti cokoli udělat ani neslyšel kroky, které stále nabývaly na rychlosti. Chvíli na to se otevřely dveře. Tím, kdo se ani neobtěžoval klepat, byl další, o něco málo mladší chlapec. Na rozdíl od zoufalé bytosti sedící na neustlané posteli, byl zcela upravený a ustrojený. Svou bezchybností a mladičkou tváří nepatrně připomínal dívku.

"Pojď okamžitě k večeři! Matka se zlobí," promluvil do ticha bratrovy samoty.

"Stále se zlobí," přišla po chvíli citově zcela ochuzená odpověď.

"Převleč se a pojď, než se tu ukáže sama," nedal se mladší z bratrů odbýt.

"Tak ať se ukáže," pokrčil rameny a konečně se na bratra podíval. "Může mi k Vánocům darovat Cruciatus... Nebo snad raději něco horšího," dodal tiše, ale naprosto vážně.

Byl přesvědčený o tom, že kdyby teď zemřel, nejspíš by se nic nestalo. A co by se také mělo stát? Konečně by neseděl u okna a necivěl by ven, aniž by věděl, proč to vlastně dělá.

"Buď zticha! Říkáš hlouposti!" okřikl zoufalstvím pobledlého mladého muže.

"Vypadni z mého pokoje, Regulusi! A jestli sem ještě jednou páchneš, poletíš odsud takovou rychlostí, že se zastavíš až v Bradavicích!"

Donutil své rozlámané tělo vstát. Každou částečkou jeho bytí prolézal hnusný, nezdravý chlad. Dlouho necítil teplo, nebylo mu dobře.

"Když chceš, aby tě matka potrestala..."

Regulus nechal svou myšlenku zaniknout v bizarnosti celé situace. Co si jeho bratr myslel? Bylo mu už jedno, jestli ho matka ztrestá? Co mu to udělala? Jaké šílenství z něj udělalo takovou trosku? A byl tomu on sám ochotně nápomocen? Ne, ochotně ne! Regulus sevřel ruce v pěst.

"Siriusi, jdi dolů," zkusil to ještě jednou.

"Špinit tak sváteční událost mou zrádcovskou krví?" uchechtl se Siriuse.

Nejraději by tu napodobeninu starostlivého člověka před sebou rozcupoval na maličké, bezvýznamné kousíčky. Proč ho rušil? Chtěl být sám a mít klid. Byl tak hrozně unavený a neschopný dělat něco jiného, než pouze sedět a civět.

"Nech už toho! Proč se prostě nemůžeš chovat jako já? Měl bys klid."

Stál naproti mladšímu sourozenci a nevěřícně na něj hleděl. To myslel vážně? Opravdu ho byť jen napadlo, že by někdy projevil snahu být jako on?

"Protože ty jsi protekční spratek, bez kterého by bylo všem líp," zasyčel.

Nenáviděl ho! Jak strašně ho nenáviděl! Regulus splnil všechna očekávání svých rodičů. Ale ne Sirius. Sirius se jen díval, jak Regulus dostává vše, na co si ukáže. Nikdy by nikomu nezapomněl takové chování. Byl malé dítě a nechápal, co udělal špatně. Teď ale věděl, že nic. Být normální a mít vlastní názory znamenalo v rodině Blackových věčnou hanbu a zatracení.

"Tak proč se nesbalíš a nevypadneš? Já jsem doma."

Siriusovy oči se zúžily do ještě tenčích štěrbinek. Vyhazoval ho! Ten malý had, kterého by mohl jedním mávnutím hůlky odstranit, ho vyhazoval! Měl ale pravdu. Proč tu ještě byl? Co čekal, že se stane?

"Můžeš jít své milované matičce říct, že odcházím," řekl po chvíli, kdy se na sebe jen vyčítavě koukali.

Najednou jako by Regulusovi došel dech. Myslel to jeho bratr vážně?

"Na co čekáš?" štěkl Sirius.

Několikrát mávnul hůlkou a všechny jeho věci se naskládaly do kufru. Víko hlasitě zaklaplo a Sirius popadl ohmatané držadlo. Hůlku namířil proti bratrovi.

"Nemůžeš si jen tak odejít," zašeptal nevěřícně.

"Proč bych nemohl? Kdo mi v tom zabrání? Snad ne ty?" ušklíbl se starší s bolest způsobující ironií.

"Nebudeš se mít na co dívat, že? To byla zábava sledovat matku, jak si se mnou hraje... Povídej, takové věcí tě baví, ne?"

Udělal dva kroky kupředu, ale Regulus stále nehybně stál ve dveřích. Nedokázal se pohnout, ani vstřebat to, co mu bratr vykládal.

"Nemůžeš si jen tak jít," opakoval nepřítomně.

Regulus zcela bez rozmyslu uchopil bratrovu hůlku za konec, kterým na něj mířil. Srdce mu tlouklo zběsile. Tak moc zběsile, až to bolelo. Nikdy ho nenapadlo, že by opravdu šel. Vždy se na prázdniny vrátil domů, i když třeba jen na týden.

"Pusť mou hůlku a uhni mi z cesty," vyzval ho Sirius.

Regulus cítil, že tohle je naposledy, co mu Sirius ještě dává šanci uhnout. Pokud to teď neudělá, jistě ho zasáhne nějaká kletba. A bude bolavá, trýznící, možná i zakázaná. Sirius mu skutečně chtěl ublížit tak, jak on celou tu dobu ubližoval jemu. Nebo jen dovolil, aby bylo Siriusovi ubližováno?

"Tak chvíli počkej a já... Půjdu s tebou."

Vyslovil tu nejtěžší větu ve svém životě. Nemohl si už dál nalhávat, že by tu dokázal žít sám jen s rodiči. Sirius by se nevrátil, za půl roku by odešel i ze školy a nikdy by ho už neviděl. A nikdy je příliš dlouho, dokonce i pro Reguluse.

"Praštil ses do hlavy, nebo jen čekáš, až skloním hůlku, abys na mě mohl zaútočit?" zavrčel dlouhovlasý mladík, z jehož hůlky vyletěl roj zelených jisker.

Sirius Black už se sotva ovládal a každou chvílí měl vybuchnout.

"Ani jedno," řekl tiše.

Díval se mu do tváře. Viděl tu nenávist. Byla zcela oprávněná, přesto ho zraňovala jako by ho Sirius vážně a neodpustitelně zradil.

"Nemůžeš odejít z domova!" chtěl ho za každou cenu přesvědčit.

Cítil, jak na něj silně doléhá zoufalství. Začínal panikařit, protože Sirius to myslel úplně vážně.

"Zalez do té své nory, kde spřádáš plány, jak se zavděčit Voldemortovi. Myslíš, že o tom nemám ani tušení? Že nevidím, jak je jím prolezlý celý dům? Táhni ke všem čertům a hlavně se přede mnou už nikdy neukazuj!" rozkřikl se.

Na čele mu vyskočila jasně viditelná žilka a divoce pulzovala. Tak strašně ho chtěl uhodit. Ne zaklít, ale uhodit. Cítit přímo to brnění v dlani, které by mu říkalo, že už se smí uklidnit. A on stále postával ve dveřích a zjevně nevěděl, jestli uhnout, nebo znovu otevřít ústa a vznést nějaký argument.

"Siriusi..."

Stačilo mu jen slyšet své jméno z jeho zkažených úst, aby se v něm vše vzepřelo. Přestal se ovládat. Celou svou vahou Reguluse prudce odstrčil.

Mladší z bratrů narazil do futra a s překvapeným výkřikem upadl na zem. V ramenu mu pulzovala ostrá bolest. Až za chvíli si uvědomil, že bratrovy kroky pomalu slábnou a utichají.

Odešel. Myslel to vážně! Opravdu si to dovolil. Matka bude zuřit...

Regulus si nepřítomně mnul potlučené rameno a zíral do podlahy. Sirius ho vůbec neposlouchal. Copak neslyšel, že chce jít s ním? Nechtěl, aby šel. Byl tím posledním člověkem na zemi, se kterým by Sirius někam odešel. Co tak strašného mu udělal? Ano, matka ho kvůli němu trestala, ale to už byla léta! Byl ještě malý kluk a netušil, že by k bratrovi někdy mohl něco cítit. Nebyl v té době schopný uvažovat a jedinou pravdou pro něj bylo to, co mu řekla jeho matka. Sirius byl ten špatný, to on porušoval pravidla. Jenže Regulus už dospěl do věku, kdy dokázal sám myslet a matčinou teorií si nebyl až tak jistý. Vždy, když Siriuse viděl, pochyboval. Kdo dělal správnou věc? Matka, nebo bratr? Co když nikdo?

Sirius už s ním nechtěl mít nic společného. Z drobného, chlapeckého těla se vydral nepřirozený zvuk. Zdálo se, že se Regulus začíná zalykat. Tak nepřirozené pro něj bylo vzlyknutí. A matka ani otec ho nezastavili. Oni už ho tu nechtěli. Dřív nebo později by ho vyhodili. Teď měli o starost méně. Sirius šel sám.

A Reguluse z toho překvapivě silně zabolelo na nějakém utajeném místě v hrudníku. Nikdy nic takového necítil, ale tušil, že takhle nějak se musí cítit bezmocný člověk. Ale Blackové nejsou bezmocní! Neměl by se takhle cítit, měl by se radovat. Ne... Měl teď odcházet se Siriusem! Nic jiného by nebylo správně. Jenže nemohl. Sirius by ho raději zabil, než by ho vzal s sebou. Nevěřil mu a měl na to plné právo. Ale co Regulus? Ten neměl právo, aby ho měl jeho bratr rád?

Co se mu to stalo a proč? Proč prostě nezapomene na chladné oči, na oči tak ocelové a na první pohled prázdné? Neměl ponětí, co v bratrových očích viděl, že ho tak uchvátily. Přitom nebyly hluboké, plné tajemství, ba přímo naopak! Žádné tajemství už neskrývaly. Prázdné, mělké oči barvy bradavického jezera za chladného podzimního dne - to byly ty nejkrásnější oči, které kdy viděl. A nejspíš je dnes viděl takhle zblízka naposledy. Chtěl je vidět. Každý den by je rád viděl, i kdyby se na něj už stále dívaly s nenávistí a touhou ublížit mu.

Všechno kolem mladého Blacka - ale úplně všechno - bilo do divného, roztěkaného rytmu. Doprovázelo ho bolestné štkaní a vzlykání, které vhánělo slzy do očí. Kdyby ho někdo viděl, nemusel by se ptát na důvod jeho zoufalství a naprosto by jeho pocity pochopil. Možná to tak bylo dáno. Snad právě ti, kteří se kamenně tvářili, nakonec prožívali emoce nejvýrazněji a nejopravdověji.

Ale proč to trvalo tak dlouho? Cítil, že takovou bolest na prsou, jež mu nedovolovala ani se nadechnout, už dál nesnese. Nepřenese se přes fakt, že pocítil něco tak bolestného a přitom dosud plného naděje. Ta teď zmizela s jediným člověkem, kterého kdy miloval jinak, než by měl.

Bratra nikdy neměl, tak jak by mohl poznat bratrskou lásku? Ta pro něj neexistovala. Ne, Sirius nebyl jeho bratrem. Ale byl si jistý, že tahle láska byla nejmenším hříchem jeho života. Však mu dávala pocítit, že je také člověkem...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Zasněná* Zasněná* | Web | 9. června 2011 v 16:00 | Reagovat

Boží! Přečetla jsem to jedním dechem. nedoázala jsem se od toho odthnout.
Bylo to tak dojemné. Vážně se ti to moc povedlo. Líbí se mi, jak si popsala jak Regulus bojuje sám se sebou. ;-) Moc pěkná povídka.

2 Nik Nik | Web | 9. června 2011 v 16:54 | Reagovat

[1]: Musím ve všem souhlasit, tahle povídka byla úžasná :-). Taky si myslím, že se ti povedla, opravdu moc.

3 Alis Alis | Web | 10. června 2011 v 21:54 | Reagovat

Vůbec si neumím představit, jaké to je, když takhle bratr odchází?! Když jsme se od mamky a bráchy stěhovali, tak si pamatuju, jak jsem klečela na zedním sedadle, byla tma a já koukala, jak se brácha kouká z okna. A brečela jsem a brečela. A to jsem věděla, že ho ještě uvidím. Tohle muselo být mnohem, mnohem horší! :-(

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.