5. kapitola: Nemusíš milovat

1. července 2011 v 20:39 | andie |  Ve stínu znamení zla
Poznala jsem Pat a okamžitě se stala mou dobrou kamarádkou. Má ale jednu vadu, jejím idolem je právě ten černovlasý mladík, který se mi uhnízdil v srdci a odmítá odejít. Jenže pak přijde dopis, který mě velice překvapí a některým lidem silně pohne žlučí...


Když vyučování konečně skončilo a ze mě trochu opadla špatná nálada, zamířila jsem rovnou do ložnice. Sehnula jsem se ke košíku u mé postele a pustila Puffy ven. Kotě po mě okamžitě začalo chňapat packou, takže jsem si ho vysadila na rameno, kde se jen taktak udrželo, vzala si zatím nenačatý úkol na kouzelné formule a seběhla do společenské místnosti. Byla nehezky přeplněná, což mi v tu chvíli nevadilo, protože na mě aspoň Mili nemohla vidět. A přes bílý polštářek na uchu jsem naštěstí slyšela trochu omezeně, takže mě nic nerušilo a já se s chutí pustila do pojednání...

Puffy měla hlavu položenou na pergamenu, na který jsem právě se zíváním dopisovala příšerně nudné formule. Přišlo mi to jako hodina, takže je docela zvláštní, že uběhlo teprve sedmnáct minut.

"Ahoj, Adriano..."

Vzhlédla jsem, abych si pořádně prohlédla tlouštíka, který si nervózně pohrával s prsty.

"Ahoj, co potřebuješ?"

"Víš, Sirius říkal, že jsi mu půjčila úkoly a tak mě napadlo... jestli bys mi nemohla půjčit formule, až je doděláš," nemohla jsem nepostřehnout, jak se snaží najít na zemi něco zajímavého.

"Sirius ti neříkal, že jsem mu jasně řekla, že je to výjimka? Péťo, on se to učit nemusí, proto jsem mu je půjčila..."

Veškerá snaha o slušně podaný důvod se rozplynula, Petr vypadal značně naštvaně. Chvíli to vypadalo, že si zlostně jako malé dítě dupne a začne vřískat, ale pak se beze slova otočil a vydupal schody do ložnice.

"No prosím, tak se uraž!" zavolala jsem za ním ještě, než jsem zavřela kalamář a schovala ho i s brkem do brašny.

"Co se stalo?" přitočila se ke mně drobná blondýnka.

"Petr chtěl dát opsat úkol," pokrčila jsem rameny.

"Aha... já jsem Pat... všimla jsem si, že se poslední dobou docela kamarádíš s hezounama," usmála se.

"S kým?"

"Hezounama... no vždyť víš, Potter, Black, Lupin... ehm... Petra bych asi jmenovat neměla," rozesmála se.

"Jo ták... mno jo, bydlím stejně jako James v Godrikově Dole," dodala jsem na vysvětlenou.

"Vážně? A nevíš, kde bydlí... no, Sirius?" zeptala se mě a já si ihned všimla rudých skvrn na jejích tvářích.

"Ne, většinou je u Jamese... ty patříš do toho jeho potrhlého fanklubu?"

"Né, to né... ale kdybych řekla, že se mi nelíbí, lhala bych," přiznala se.

"Tak to já taky... ale nic s ním nemám, on je spíš na holky... jako jsi ty," řekla jsem.

Těšilo mě, že jí ani nemusím lhát, protože ona je i přes to, že má malá prsa a hubené nohy, vážně docela hezká.

"Vážně? Myslíš, že bych se mu mohla líbit?"

V očích jí jiskřilo stejně jako mě pokaždé, když jsem si na Siriuse vzpomněla. Ale žárlivost, nebo touha mít ho první mě neovládaly. Nic z toho jsem necítila. Teď byl Sirius můj kamarád a jindy zas mám pocit, že ho miluju. Sama se v sobě vůbec nevyznám!

"Určitě... vlastně se divím, že s tebou ještě nechodil," přikývla jsem.

Další hodinku jsem si pak povídala s Pat a kupodivu nebyla vůbec žádná hloupá pipina, jak bych od obdivovatelky Siriuse Blacka čekala.

***

"Počkej... to tahá," smála se Pat, když jsem se jí pokoušela po mudlovsku zaplést cop.

"Říkala jsem, že to udělám normálně," šťouchla jsem jí do zad.

"Ne! Takhle je to větší zábava!"

"Jak myslíš... ale jestli ti zničím vlasy, neručím za to... byla by to docela škoda, takový krásný, dlouhý blonďatý vlasy," provokovala jsem ji dál.

Uvnitř mě hlodal malý černý červíček pochybností. Ona byla opravdu hezká. Jestli si něco začne se Siriusem, budu schopná se s ní dál bavit? Nebo jí řeknu pravdu? Jenže tohle by mohla být právě ta moje opravdová kamarádka. První opravdová kamarádka. Ne, že by kluci nebyli, ale tohle by bylo úplně něco jiného.

"Víš co? použij tu hůlku," rozhodla se potom.

To mě vrátilo do reality. Splnila jsem její přání a přidala něco navíc. Kolem hlavy jí poletovalo malé hejno motýlků v barvě jejích vlasů.

"Páni, jak jsi to udělala?" zeptala se a v zrcadle natáčela hlavu tak, aby se mohla prohlédnout z co nejvíce úhlů.

"Naučila mě to ségra... vypadáš jako víla," na tváři se mi usadil spokojený úsměv.

"Tvoje ségra je Alicia, ta z mrzimoru, že jo? Slyšela jsem, že chodila se Siriusem..."

"Jo... přes vánoční prázdniny, ale pak ji nechal," přikývla jsem.

Slunce už pomalu zapadalo a mě se začínalo chtít spát.

"A proč? Vždyť ona je... moc hezká..."

"No, ona si myslí, že kvůli mně, ale ve skutečnosti už jí měl zřejmě dost... ona je sice hezká, ale nedá se s ní vydržet... už budu muset jít... užij si motýlky, než zmizí," mrkla jsem na ni a už jsem byla venku ze dveří.

***

Jakmile jsem vešla do své ložnice, uhodil mě do nosu pach něčeho sytého, těžce vonícího. A vycházelo to přesně od mé postele. Opatrně jsem nadzvedla přikrývku. Z vedlejší postele se ozval přidušený smích.

"Sakra, co to je?" nakrčila jsem nos.

"Tvoje nová vůně, nemusíš děkovat, věděly jsme, že se ti bude líbit," tentokrát už Mili vyprskla smíchy.

"Vy nemůžete být normální! Co vás sakra furt štve? Já snad můžu za to, že Blackovi nestojíš ani za pohled, natož za něco víc?!"

Vztekle jsem za sebou praštila dveřmi od umývárny. Tohle už přehání! Do rána tím budu smrdět úplně celá! Takhle odporně nepáchne ani týden nemytý Petr, dokonce i nejlacinější čarodějka od Prasečí hlavy musí mít decentnější parfém. Vůbec nepochybuju o tom, že se mi zítra budou všichni vyhýbat víc, než Snapeovi.

***

Ráno jsem se nemohla ani posadit, jak mě z odporného, laciného pachu bolela hlava. Malátně jsem se nacpala do školní uniformy, přehodila přes sebe hábit, popadla brašnu a naprosto neupravená slezla do společenské místnosti.

"Ahoj, Adri- ... sakra, co je to za puch?"

Pohled na Jamesův zhnuseně zkřivený obličej mi na sebevědomí nepřidal.

"To jsem já... nic neříkej, to je dárek od Mili a spol."

Ignorovala jsem znechucené prskání některých studentů i Miliin spokojený úsměv. Vevnitř mě to ale všechno vřelo. Jedinou útěchou mi mohly být lektvary, na kterých budou s trochou štěstí přísady do lektvarů smrdět hůř, než já.

Na hodině jsem už podruhé skončila vedle Severuse Snapea a k mému všeobecnému údivu si přes ten všechen smrad přisedl i Lucius.

"Hádám, že tenhle parfém nebyl tvůj nápad," prohodil.

"Tak to jsi první člověk, který tomu řekl parfém... většina použila termín jako laciná malá štětka... ale myslím, že jsem taky zaslechla něco jako chudák Severus..." řekla jsem ironicky.

"Nenech si to líbit, jsi čistokrevná, žádný mudlovský šmejd jako je Mildred Dorcasová..."

"Luciusi, ty víš, že mi nezáleží na tom, jestli je to mudlovská šmejdka nebo ne," usmála jsem se.

"Ale mě ano! Nemůžu dovolit, aby si o tebe nějaká špína otírala podrážky!"

Pocítila jsem znovu tu zvláštní náklonnost blonďatému mladíkovi, tomu, se kterým jsem se tak báječně bavila na balkoně jeho sídla. Jakoby v jeho bledě modrých očích znovu zářil ohňostroj. Jeho hrdost, neústupnost a čisté aristokratické rysy mě naprosto fascinovaly. Naštěstí jsem si uvědomila, že na hodině lektvarů přímo před Slughornem by nebylo nejlepší začít ho líbat.

"Díky...", věnovala jsem mu ten nejhezčí úsměv, kterého jsem ve svém rozdrbaném stavu byla schopná.

"Jsem ráda, že tě mám," dodala jsem ještě, když Lucius nereagoval.

Na krátkou chvíli sevřel ve své dlani tu mou, pak mě pustil a začal připravovat svůj lektvar. Ohlédla jsem se po všech svých přísadách a nemohla jsem si nevšimnout "Srabusova" zkoumavého pohledu. Pak se ale i on začal věnovat svému lektvaru a mě ostatně také nic jiného nezbylo.

***

"Adriano," strčil do mě Remus při snídani, pak ukázal na velkou hnědou sovu.

Přistála přede mnou a natáhla ke mně malou nožku. Jednou rukou jsem si do pusy cpala topinku a druhou dopis odvazovala. Šlo to špatně, ale nakonec se mi to povedlo. Sova vzlétla, málem se mi zapletla do vlasů a já se dala do ničení pečeti.

"Kdo ti píše?" zajímalo Siriuse.

"Mamka, jsem zvědavá, co chce... Alicia nejspíš provedla něco, o čem nevím a tak ji budu muset hlídat... stejně jako když byla ve čtvrtém ročníku," odpověděla jsem trochu víc znuděně, než jsem ve skutečnosti byla.

Sobota ráno ostatně není důvod k nudě. Právě naopak. Začetla jsem se do několika prvních řádek, víc už jsem nestihla, protože mi zaskočilo. James se okamžitě jal mě mlátit do zad, čímž mi moc nepomáhal.

"D-dost!" okřikla jsem ho, když jsem se mohla znovu nadechnout.

"Promiň," zazubil se.

"Nezlobím se... jsem odzbrojená, překvapená, hotová, zničená, úplně mimo..."

Oči mi samy přelétaly dopis znovu a znovu.

"Co se stalo? Vypadá to, jakoby ti máma psala, že Alicia není tvoje sestra..."

"Prosím?" vzhlédla jsem k Remusovi.

"Chci tím říct, že vypadáš nadšeně i zhrozeně zároveň," povzdechl si.

"Ach tak... no... děje se hodně," připustila jsem.

V celém těle jsem pocítila šimrání, tak příjemné, až jsem myslela, že vyletím z kůže a začnu zpívat nějakou opravdu hnusně romantickou písničku.

"A hodláš nám říct, co?"

Všichni Pobertové mě přímo rentgenovali pohledem, což nebylo příliš příjemné, ale svým způsobem je to asi poslední hezký pohled, co mi kdy věnují.

"Tak se něčeho pevně chyťte, protože... Malfoy požádal o mojí ruku..."

Když jsem doteď čekala nějakou normální reakci, byla jsem zjevně naivní. Remus, James a Sirius civěli jako by viděli Severuse v baletním kostýmku a Petr se natáhl přes celý stůl, aby mi mohl pogratulovat.

"Ty pitomče, proč jí gratuluješ? Má si vzít Malfoye, to jí spíš popřej upřímnou soustrast!" zavrčel James.

"Upřímnou soustrast," usmál se stejně nadšeně Petr.

James a Sirius se současně plácli do čela a protočili panenky. Pochopila jsem, většího hlupáka, než je Petr, aby svět pohledal!

"Já jen doufám, že to odmítneš, protože jinak si úplně zničíš život..."

"Siriusi... ehm... já vlastně nevím, já nejsem zrovna oslňující kráska a možná nebudu mít jinou příležitost, chci tím říct, že Lucius je výborná partie a..."

"Pane bože! Snad nejsi stejná jako všichni ti čistokrevní pošukové?! Výborná partie! A to je jediný, o co jde?! Ty si nemůžeš vzít Malfoye!" zvýšil hlas.

"A proč ne? Hodláš si mě snad vzít sám?! Navíc, rodiče už stejně rozhodli za mě..."

Vzala jsem dopis, vstala a rázným krokem opustila Velkou síň. Myslím, že jsem asi nahraná. Ale úplně! Sirius dělá jako bych mu patřila, Lucius si mě chce vzít a já mám ráda oba. Jenže Sirius asi jen nechce, abych se zapletla s někým jako je Malfoy.

***

Dvě hodiny jsem přemýšlela nad tím, co vlastně napíšu matce, ale nakonec ve mně zvítězilo to, na co nejsem příliš pyšná. Touha mít oporu, krásný dům jako Luciusova matka, mít po boku někoho, jako je on sám, hrdého, vzbuzujícího obdiv a jistou dávku poslušnosti. I přesto se ke mně ale nechová jako k někomu, kdo mu má posluhovat. Právě naopak, tím, jak je pozorný, milý a jak se dívá, si mě získal. Sirius mě stejně nikdy nebude milovat, ale doufám, že v něm aspoň neztratím přítele.

***

Cestou do hradu jsem se snažila nalézt správnou odpověď pro Luciuse. A taky jsem se docela bála, jak se ke mně budou chovat ostatní. V žádné těžší situaci jsem asi ještě nebyla. Vím, že to není ten nejlepší život, na druhou stranu se ale možná mýlím. Co když ale celou dobu nemiluju Siriuse? Nebo možná nemiluju ani jednoho...

"Dávej pozor!"

Stačila jsem se jen taktak zastavit, abych nevrazila do dvojice dívek, které jak jsem hned na to zjistila, tupě sledovaly Siriuse. Ten seděl dole u jezera opřený o jeden ze stromů a házel do vody kamínky. Vypadal zamyšleně, nebo snad dokonce smutně? Rozhodla jsem se to zjistit, a tak jsem seběhla dolů a zastavila se až u něho.

"Ahoj, Siriusi... ehm, není ti něco?" začala jsem trochu rozpačitě.

"Zmiz, ty jsi ta poslední, které se budu svěřovat!" zabručel.

"No tak se mi nesvěřuj, jen mi to řekni," pokrčila jsem rameny.

"A jaký je v tom rozdíl?"

"Žádný, jen jsem chtěla, abys mluvil," usmála jsem se.

Sirius se na mě podíval tak, jak se ještě nikdy nedíval. Sedla jsem si k němu a chvíli čekala.

"Proč si chceš vzít Malfoye?" zeptal se pak.

"Nedostanu lepší příležitost, oba přece víme, jak to bude... Ty-víš-kdo zabíjí, jeho moc pořád roste... nemůžu stát veprostřed," povzdechla jsem si.

"Tím chceš říct, že se po vzoru svého úžasného snoubence staneš Smrtijedem a budeš vraždit?"

"Ne, tím chci říct, že budu v bezpečí schovaná v jeho sídle a nebudu se zapojovat, kdekoli jinde bych byla v nebezpečí... jsem jenom malý ustrašený nic, nemám takovou odvahu jako ty, nebo James... jsem zbabělá, bojím se všeho, co bude, nebo naopak nebude..."

Sirius svěsil hlavu a slabě pro sebe přikývl.

"To, co z tebe dělá sraba je, že víš, jaká jsi, nechceš to, a přesto s tím nic neděláš... i stateční se bojí... všichni se tu bojí, jen ti to nebudou vykládat na potkání, máš ještě dost času... tak si nenič budoucnost kvůli strachu..."

Mluvil klidně, rozumně, takového jsem Siriuse nikdy neznala.

"I kdyby, mám ho ráda..."

"Nemiluješ..." namítl.

"Ale ano, miluju, jen ne jeho... občas si říkám, jaká je vlastně škoda, že ty to neumíš," zvedla jsem se.

Jen se na mě díval, nic neříkal a mě bylo trapně jako málokdy. Konečně jsem zamířila do hradu. Jenže teď... teď už jsem si nebyla tak jistá tím, co chci... Bojím se ale, že než se rozhodnu, po čem doopravdy toužím, něco rozhodne za mě...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.